Prý mám prasečí chřipku

„Víš, že Číňani měří na hranicích všem teplotu a kdo má o stupeň víc, než je normální, toho nepustí do země a musí do karantény? Kvůli prasečí chřípce,“ smál se Andy, když jsme zastavili na snídani po cestě z Kathmandu na tibetskou hranici. „Před pěti dny tu potvrdili chřipku u nějaké Italky. Je v karanténě v nemocnici v Zhangmu a zbytek skupiny je tam zavřený v hotelu a nesmí ven.“

Ilustrační foto: rouška pravá, já také, lokace náhodná.

Na hranicích mi Nepálci v řítící se budově nalepili do pasu vedle víza Výstupní samolepku. Pak mezi čekajícími náklaďáky přes červenou čáru na mostě Přátelství na čínskou stranu. Obrovská, naleštěná betonová skleněná budova. Obložená bílým mramorem. Vlající rudá vlajka se zlatými hvězdami.

Kulatá Číňanka v bílém plášti a roušce rozdávala formulář s otázkami o zdravotním stavu a rtuťové teploměry. Na každého se významně podívala: „Deset minut!“ Deset minut byla akorát tak fronta do místnosti, kde Svraštělá studovala vyplněné formuláře a zaznamenávala naměřenou teplotu. Měl jsem 37,2 °C. Svraštělá se zamračila a přeměřila mě. 37,2 °C. Mírně panicky vytáhla z šuplete modrou roušku a ať si ji prý nasadím. Společně s Kulatou mě přeměřily potřetí. 37,2 °C.

Posadily mě na lavičku v hale a chodily se na mě každých pár minut starostlivě dívat. Společně s uniformovanou rozesmátou Číňankou, která uměla mírně anglicky. Ta se mě pokaždé zeptala, odkud jsem. „Z Česka.“ A kdy jsem odtamtud odjel: „Loni v červenci.“ – „Loni v červenci! Dlouhý výlet,“ rozesmála se vždy ještě víc. Po půlhodině jsem byl odeslán do ordinace k opravdovému lékaři. Ten se na mě ani nepodíval, opsal si číslo mého pasu a podepsal papír, že nepředstavuju epidemiologické nebezpečí a můžu vstoupit do Čínské lidové republiky. Ještě mi změřili teplotu kůže něčím, co vypadalo jako čtečka čárových kódů ze supermarketu a propustili mě.

„Hranice na mapě jsou v pořádku, ale…“

Kontrolor pasů si vzal jednu kopii skupinového víza, opsal a okopíroval pas. Nedal do něj žádné razítko. „Vítejte v Číně,“ odeslal mě k celníkům. Ti poslali má zavazadla rentgenem. „V batohu máš knihu,“ zívnul ten u obrazovky. „Ukaž jí.“ Vytáhnul jsem průvodce Čínou. Rough Guide. Zběžně jím prolistoval a skončil na mapě Číny. Prstem přejel hranice s Indií a pak zapíchnul prst do Taiwanu a podíval se na mě. „Hranice jsou v pořádku, ale Taiwan je tu zakreslený jako samostatná země… No, tentokrát tě s ní do Číny pustíme,“ usmál se a vrátil mi jí.

Pes: Italka v karanténě nakonec prasečí chřipku neměla. A kdo měl Lonely Planet, ať už pro Čínu nebo pro Tibet, tomu byl zabaven. Rough Guide ale prý zabavují celníci na hranicích s Vietnamem.