Raketou po Bangladéši

Čekám na Raketu. „Čekáš na Raketu?“ zeptá se mě zavalitý Bengálec. Na hlavě pletenou zimní čepici. Na sobě obnošenou černo-červenou fleecovou bundu. „Dorazí až v osm,“ ani nečeká na mou odpověď. Měla být už v šest. „Kvůli mlze. Launche už připluly,“ ukazuje na rozmazaná světla v nedalekém přístavu. „Mají lepší reflektory a navigaci – a navíc si s bezpečností hlavu moc nelámou.“ Jasně. „Jmenuju se Ontu. Čekám tu na turisty. Připlují z Dháky. Beru je dvoudenní výlet po okolí. Jsem průvodce, počkej, dám ti vizitku,“ hrabe se v peněžence. „Hm, už žádný nemám, nevadí.“ Ani náznak, že by mi chtěl prodat výlet. Spíš ho čekání taky moc nebaví. Bavit se s cizincem je lepší program, než civět na řeku.

Rakety. Kolesové parníky. Skoro sto let staré. Speciálně navržené pro mělké řeky Bengálu. Nepravděpodobný relikt koloniálních časů. Kdysi nejrychlejší lodě na zdejších tocích. Proto ta přezdívka. V osmdesátých a devadesátých letech je všechny přestavěli z páry na diesel. I tak jsou dnes beznadějně nejpomalejší. Z Dháky vyplouvají o několik hodin dříve než launche. Do Barisalu dorazí několik hodin po nich. I když nemají zpoždění.

Plán C

Při prvním pokusu o plavbu Raketou v Dháce jsem skončil až na ústředí státního vnitrozemského loďstva BIWTC ve čtvrti Banglamotor, které Rakety provozuje. V sobotu ráno. Bylo zavřeno. I tak chlapík s rezatými vousy a mizernou angličtinou půl hodiny studoval rezervační knihy a telefonoval. „Za tři dny asi pluje Raketa, ale nevím, jestli je k dispozici kajuta.“ Hm, tak nic.

Podruhé taky v Dháce. Našel jsem neoznačenou kancelář v přístavu Sadarghat. V rozpadající se budově naproti molu. Po ohlodaných temných schodištích. Do třetího nebo čtvrtého patře. Bludištěm dlouhých pavlačí a chodeb. Přes pár spících chudáků na zemi. Hluboko v nitru. Měli otevřeno. Po deseti minutách se rozmrzele přišoural zamračený úředník. „Hm? Raketa? Dneska ne,“ rozmrzele se na mě podíval. „A kdy pluje? Máte plavební řád?“ zkoušel jsem to. Třeba bych na ní den počkal. Nebo si naplánoval výlet tak, abych ji někde zastihnul. „Dneska ne,“ úsečně zopakoval. Dál se s mnou nebavil. Jen na mě netečně koukal.

A tak jsem vyrazil do Barisalu. Třetí pokus. Plán C. Dvakrát větší šance chytit Raketu. V půli její trasy. Dorazil jsem předevčírem. Na launchi. Moderní velké lodi. Jedné z těch, co teď svítí v přístavu. Business třídou. Velká kajuta. S velkou televize. S vlastní koupelnou s horkou sprchou. Se soukromým balkonem. Určitě o dost pohodlnější než první třída na Raketě. Taky o dost dražší. Ale hlavně bez desítek let romantické historie.

Moje první kroky ve městě vedly do kanceláře BIWTC. Do rohové budovy v přístavu. Sotva označeným vchodem. Po schodech do druhého patra. Do kanceláře s cedulkou Zástupce ředitele. Za obrovským stolem seděl drobný chlapík. V perfektním nemoderním hnědém obleku na míru, s upraveným šedivým plnovousem. „Dobré ráno, kdy pluje Raketa? Na směru nezáleží. Jen chci plout Raketou,“ zajímalo mě. „Další je z Dháky do Morelganj. Bude tu pozítří v šest ráno. Kam chcete plout?“ ochotně se usmíval. „Kamkoliv. Nejlépe jen na další zastávku. Zpátky do Barisalu bych se vrátil autobusem,“ vysvětlil jsem. „Samozřejmě. To je moc snadné. Další zastávka je Jhalokati. Dvě hodiny plavby odtud. Zpátky to autobusem není ani hodina. Lístek si kupte v přístavu těsně před vyplutím, moc snadné,“ spokojeně mi schválil mojí snahu o raketový výlet bez cíle schvaloval.

Mlha se pomalu zvedá. Obloha jak plát bílého kovu. Rozptýlené světlo. Vše vypadá dvojrozměrně. Kontrast na minimu. Paleta barev omezená na šedou a šedozelenou. Ale už je vidět druhý břeh řeky. Řezníci dokončili bourání prasete a odnáší kusy naporcovaného masa. U vlnité budky z vlnitého plechu pár metrů od vstupu na molo se tvoří krátká fronta. Na ceduli naivní ruční malba kolesového parníku. Kupuju lístek do třetí třídy.

Před osmou se v oparu objeví rezavě temný tvar. „Hele! Raketa!“ zvolá radostně Ontu. Vypadá přesně jak ta malba na boudě s lístky. Křivá. Jako by loď někdo důkladně zmuchlal. A pak halabala vyrovnal. Místy vyspravená plachtou. Lehce nahnutá na levobok. PS Mahsud. „Řekni personálu, že bys chtěl snídani v první třídě. Pustí tě do jídelny a pak můžeš zůstat na palubě na přídi. Je tam nejlepší výhled,“ dostávám ještě doporučení těsně předtím, než Raketa přirazí. „Místním by to neprošlo, ale ty jsi cizinec.“

Třetí třída

Po houpajícím se můstku ze svázaných prken na dolní palubu. Je tu pár lavic. Obchod se sušenkami a brambůrky. Pokračuju po schodech na horní palubu. Na zádi je třetí třída. Plná lidí. Překračuju cestující zachumlané v bundách a dekách, kteří spí na rohožích rozložených přímo na plechové podlaze. Je tu šero – modrá plachta zakrývá otevřené boky. Ochrana před počasím. Moc to nepomáhá. Vydýchaný vzduch nasáklý potem a kovově kyselým pachem žvýkaného betelu je stejně studený jako ten venku.

Personál nenosí žádné uniformy. Netuším, jak je poznat od obyčejných cestujících. Počkám, až odrazíme z přístavu. Pak zkusím někoho najít pro trik se snídaní v první třídě. Zatím jdu kousek dopředu. Doprostřed lodi. Ke kabinám druhé třídy. Tady jsou strany lodě otevřené a je tu výhled. Vypadá to, že ostatní cestující třetí třídy se sem ale neodvažují. „Odkud jsi?“ zeptá se mě jeden z pasažérů. Džíny, tmavá mikina na zip s kapucí. Hladce oholený, něco pod třicet. „Z Česka, to je malá země v Evropě,“ vysvětluju. Prohlíží si mě, jako by o takové zemi slyšel poprvé. Jak většina lidí v Bangladéši. Pak se usměje, „já jsem Fahim, pojď se mnou.“

Vede mě skrz dveře s cedulkou První třída. Z nápisu Vstup jen pro cestující první třídy si nic nedělá. Procházíme jídelnou uprostřed trupu. Epicky dlouhý stůl s bílým ubrusem. Ratanové židle s vysokými opěradly. Červený koberec. Procházíme na příď. Paluba z hnědě natřených ošoupaných prken. Z klenuté střechy se loupe kdysi bílá barva. Náhodná směs plastových a orezlých plechových sedaček. Ale je tu téměř prázdno. Nejlepší výhled z celé lodi. Opíráme se o zábradlí. Koukáme na potopenou loď uprostřed řeky. Vedle ní je zakotvený plovoucí jeřáb. „Potopila se před pár měsíci. Během tajfunu. Říká se, že Bangladéš je země náchylná na katastrofy. Něco na tom bude,“ směje se. „Ty tady můžeš tady zůstat. Nikdo tě nevyhodí. Ale já bych měl už radši jít,“ rozloučí se.

Hrdá mosazná plaketa na přídi říká, že PS Mahsud je z roku 1928. Vyroben v Kalkatě. V loděnici Garden Reach Workshop. Jako snad většina ostatních Raket. Původně jich plulo po Bangladéši snad sedm. Pak tři během přestavby na diesel někdy na konci devadesátých let shořely při požáru v doku. Ze zbývajících čtyř je dnes v provozu právě jen PS Mahsud. Ostatní – PS Ostrich, PS Lepchaand a PS Tern, čekají na další rekonstrukci v Dháce.

Charakteristicky rytmický zvuk koles. Dáváme se do pohybu. Na vodě je ještě větší zima než ráno na molu. Raketa je možná nejpomalejší loď v Bangladéši, ale i tak na ní sakra fouká. Slunce je schované za šedí mlhy a mraků. Mám na sobě snad všechno oblečení. Včetně lehké péřovky. Stejně se klepu zimou. Nejsem sám. Některý z pasažérů první třídy vždy vyleze ze své kajuty a chvíli se choulí do větru, aby se o pár minut vrátil dovnitř. Mohl bych jako spousta cestujících třetí třídy zalézt dolů do volně přístupné strojovny. Je tam teplo od motorů. Ale je tam rámus. A není tam výhled.

Líně tekoucí řeka je lemovaná linkou zaprášeně zelených břehů. Barva země, kde už několik měsíců nepršelo. Okolní krajina je dokonalá placka. A nejen ta okolní. Většina Bangladéše leží v říční deltě na soutoku řek Ganga, Brahmaputra a Meghna. Čtvrtina země je méně než jeden metr nad mořem. Řek a kanálů je tu snad víc než silnic.

Klid a mír

Postupně si se mnou přijdou popovídat snad všichni cestující první třídy. Aspoň ti, co umí anglicky. Doktor z Dháky pluje navštívit rodinu. Sotva dvacetiletá studentka ekonomie v brýlích s tenkými kovovými obroučky se vrací na pohřeb babičky. Bankéř v šedostříbrném saku byl na obchodní cestě v hlavním městě. A taky potkávám snad první turisty v Bangladéši. Těch se ani nemusím ptát. Mají namířeno do Sundarbans. Mangrovových bažin na jihu země u hranic s Indií. Jsou největší na světě. Dobře 10 000 km². Pozorovat bengálské tygry.

Neodolatelná nostalgie a romantika. Nenápadně nakouknu do pár kajut. Stěny obložené tmavým tropickým dřevem. Bílé povlečení s logem plavební společnosti. Klimatizace a televize. Na podlaze ten samý červený koberec jako v jídelně. Ale nedá se přehlédnout, že první třída luxus jen nepříliš usilovně předstírá. Kajuty jsou stísněné. Na ubruse v jídelně jsou zaprané mapy od rozlitého curry. Koberce naposledy čistili snad Britové. Televize jsou krabice s blikajícími katodovými obrazovkami. Když se v půl jedenácté přiblížíme k Jhalokati, jsem docela rád, že se mi nepodařila delší plavba. Dvě hodiny byly tak akorát.

Koukám z mola na odplouvající parník. Z ulice ke mě doléhá chaos a nekonečný shon. Na palubě lodi jsem na něj docela zapomněl. Na vodě byl klid. Žádné zvonění rikšů. Žádné troubení autobusů. Žádné řvoucí motory náklaďáků. Žádný zbytečný hlahol lidí, kteří se to vše snaží překřičet. Jako by pomalá Raketa zpomalovala samotný čas. Nebo snad plula klidnějšími časy. Sakra. Škoda, že ta delší plavba nevyšla.