Růžové kalhotky vrací úder!

Bangalore je nejvíc západní město v Indii. Bombaj může být otevřená, volnomyšlenkářská, bohatá a kosmopolitní. Ale když tam vidíte západně oblečené Indy, vždy to dávají lehce na odiv. Jako by říkali: „Podívejte se, jak jsem cool!“ V Bangalore se tak prostě oblékají. A tak mě napadá: souvisí západní styl práce a západní pracovní morálka s trávením volného času? Je konzum a všechno, co máme na Západě a jak se chováme a co děláme jen projevem toho, jak pracujeme? Páč zatímco všude jinde v Indii panuje lenost a země vypadá tak nějak, no, řekněme indicky, v Bangalore se normálně pracuje a má nakročeno k západu.

Růžové kalhotky

To se nelíbí všem. Nedávno se banda extremních Hinduistů rozhodla, že bude chránit „tradiční indické hodnoty“. Což znamená, že ženy mohou oblékat jen sárí, v barech nemají co dělat a pracovat by také neměly. V souladu s (novodobou) indickou tradicí začali „provinilé“ ženy napadat a vyhrožovat jim. A Pramod Muthalik, šéf Rashtriya Hindu Sena, strany extrémních Hinduistů s teroristickou odbočkou, vyhlásil, že na sv. Valentýna bude chodit po městě s hinduistickým kněžím a všechny páry, které potkají, odvlečou do chrámu a oddají je.

Policie to zpočátku hrála do ztracena. Pak čtyři ženy založily Konsorcium nevázaných a pokrokových barových povaleček (Consortium of Pub-going, loose, forward women; ale také by šlo přeložit mnohem nevázanějí) ^[Blog]. A vymyslely růžové kalhotky. Lidé je začali posílat jako dárek k Valentýnu šéfovi extremistů. Páč jak Barové povalečky usoudily, takové nápady nutně musí být projevem nedostatku lásky. Napadení a vyhrožování se na policii začala chodit hlásit v davech, aby se z toho nemohla tak snadno vykecat… Šéf a něco přes sto jeho poskoků nakonec na Valentýna skočilo preventivně za mřížemi. (Ale pozor, to v Indii nic neznamená. Rozhodně to nečtěte jako vítězství dobra nad zlem. Muthalik podobné věci provádí už dlouho, je obžalován v 45 soudních případech a pátrá po něm policie v jedenácti distriktech Karnataky, otevřeně obdivuje Nathurama Godseho, který zastřelil Gandího…)

To, že všechno proběhlo po internetu, že se o tom blogovalo tak mocně, až se to chytly i noviny, je velmi neindické a snad se to nemohlo stát nikde jinde než v Bangalore. Páč tam je online snad každý, kdo má lepší práci než zametání ulic nebo cvakání lístků v autobusech. Ve zbytku Indie je situace o dost jiná. Méně než deset procent Indů používá internet a loni bylo v celé zemi jen lehce přes tři miliony broadbandových přípojek. Což sotva dvakrát tolik, kolik jich je v Česku. Kde žije stokrát méně lidí.

Město zahrad

Bangalore se přezdívalo město zahrad. Stromů spousty a příjemné klima. Ekonomický boom to prý ovšem změnil. Stromy byly vykáceny a parky zrušeny, doprava se zahustila a klima se změnilo. Ale ve městě jsou pořád spousty stromů a zeleně a parků a bylo tam velmi příjemně. Tedy, podle teploměru bylo v deset ráno třiatřicet. Velmi osvěžující.

Doprava pekelná, znečištění horší než v Bombaji nebo Delhi. Modrý Jodhpur byl asi horší. Ale mají tu autobusy skoro jako v Evropě, nízkopodlažní, čisté, klimatizované a nenacpané. Pravda, jen proto, že že jsou dvakrát dražší než ty obyčejné, zcela indické, s hrozny lidí visícími ve špičce z otevřených dveří. Ale mimo špičku (resp. při absenci hroznů) busy dveře za jízdy zavírají.

Nenechte se zmást

Bangalore je na Indii velmi západní, otevřený, volnomyšlenkářský a konzumní, ale je to pořád jasná Indie. A třeba oproti Bangkoku je Bangalore vesnice – i když mají přibližně stejně obyvatel. Shopping mally jsou tu velmi uměřené a oproti zbytku země tu sice najdete luxusní zboží na každém rohu, ale není to žádný zázrak. Koupit slušná sluchátka (ano, v Ooty se mi rozbila) není jen tak. Nic lepšího než Sennheiser MX70 tu neseženete. A i když Indové na MG Road nebo Church Street nechčijou, stačí zabloudit o čtvrť vedle…