S lodí, jež dováží prkna a krmení pro slepice

Asia Hero 9 je pinisi. Původně tradiční lodě kočujících Bugisů, národa pocházejícího z jižního Sulawesi. Po stovky let se vždy na začátku období dešťů – spolu se severozápadním monzumem – vypravili na jih. Pár měsíců se pak plavili kolem Austrálie mezi Kimberley a Carpentarským zálivem. Obchodovali. Rybařili. Sušili mořské okurky. A potom spolu s obdobím sucha, když se vítr otočil, se vrátili do Makassaru na Sulawesi.

Místo plachet diesel

Říká se, že pinisi jsou napodobeniny holandských pinas, s kterými do Indonésie začátkem 17. století připlula Nizozemská Východoindická společnost. Ty úplně první prý také bývaly podobně bachraté a měly tři stěžně. Postupně se vyvinuly v elegantní, zdánlivě štíhlé, 20 až 35 metrů dlouhé dvoustěžníky. Se zvednutou špičkou, kabinou na zádi a výtlakem kolem 350 tun.

Bugisů je dnes kolem šesti milionů. Jsou roztahaní mezi Indonésií, Malajsií a Singapurem. Většina se nikam neplaví. Pinisi tak ubývá. Ty zbývající místo plachet diesel. Místo stěžňů jeřáb. Místo kočování přeprava nákladu. Po mořích mezi Borneem, Sulawesi, Jávou a Malajsií převáží dřevo a cement a krmení pro slepice. Viděl jsem je před lety v přístavu Sunda Kelapa v Jakartě na Jávě. Pak v Kalimas v Surabaya. Tady v Pelabuhan Paotere v Makassaru jich je zdaleka nejvíc. Tady jsou doma.

Země stavitelů pinis

O pár dní později vystupuju z otřískaného bílého minibusu na křižovatce s betonovou sochou pinisi. Jsem v Tanah Beru, nedaleko Pantai Bira, směrem na Makassar. Zdejšímu pobřeží se přezdívá Butta Panrita Lopi. Země stavitelů pinis. „Pantai pinisi? Pláž s pinisi?“ Obracím se na hlouček místních. Posílají mě silnicí mezi dřevěnými domky na pilotách lemovanou zeleno-bílým plaňkovým plotem.

Dlouhá špinavá pláž. Mečící kozy. Polospící kočky mě podezíravě pozorují. Žádní psi – tohle je muslimská Indonésie. Horní okraj pláže lemují desítky lodí. Od třímetrových kanoí až po několik klasických třicetimetrových pinis. Některé rozestavěné, jiné staré čekající na opravu. Na většině lodí se nepracuje, jejich nedokončená torza přikrytá palmovými listy, aby dřevo nevyschlo. (Paluba těch klasických z nenatřeného dřeva se musí během plavby každých šest hodin pořádně namočit – jinak by se rozeschly a začalo by do nich téct.)

Plovoucí hotel z Brna

Na jedné velké třicetimetrové lodi se pracuje. Šplhám po dřevěných lávkách nahoru. Přehoupnu se na palubu. Hromady hoblin a pilin a odřezků. „Selamat Pagi! Dobré ráno!“ zdravím. Truhláři jen zvednou hlavu a usmějou se a pokračují v práci. Prohlížím si plánek připíchnutý na můstku. Podle něj bude tahle loď mít i stěžně a plachty. „Tahle je to pro cizince,“ říká mi přes rameno Rahman, jeden z truhlářů. „V Indonésii už plachty nikdo nepoužívá. Dneska všichni jedou na diesel,“ směje se. Stěžně i plachty zatím chybí, ale trup, paluba i kabina už jsou hotové. Kdybyste loď spustili na moře, popluje. „Pracujeme na ní už osm měsíců, ještě jeden nebo dva potřebuje,“ vysvětluje Rahman.

Později se od Afifa, majitele guesthousu u pláže v Pantai Bira dozvídám, že to bude plovoucí hotel pro bohaté turisty. Romantická plavba po indonéských ostrovech. „Klasický dvoustěžňový pinisi jsou oblíbené už jen mezi cizinci. Nikdo jiný si je dneska postavit nenechá. Místní na to nemají, ty lodě jsou drahý a jako nákladní lodě nemůžou těm dieselovým konkurovat,“ vysvětluje, „Australani si je často nechávají stavět, pak na nich plují domů, doma v Austrálii je se ziskem prodají. Ale tahle je pro partičku tří Čechoslováků, jeden je z Burano, Brno, ty ostatní si nepamatuju. Ale zdá se, že jim došli prachy. Už jim to trvá víc než půl roku. No však zrovna tahle je přijde na 3 miliardy rupií.“ 6 milónů Kč. „Ten z Brna kvůli lodi prý prodal dům,“ dodá pobaveně.