Saigon. I was still only in Saigon

No však to znáte, „Death from above“, charlie in the jungle, vůně napalmu po ránu, plukovník Kurtz a apokalypsa. Teď.

Tak nic z toho. Saigon vypadá zatraceně evropsky, klidně by mohl být někde v jižní Francii a nikdo by si toho ani nevšimnul. Stačilo by vyměnit obyvatele (ti by to samozřejmě prozradili) a nápisy. Francouzsky sice umím jenom café au laitfromage, ale od cà phê sữavật đóng bánh se to liší na první pohled.

Červená barva je tu oblíbenější než v ostatních státech Jihovýchodní Asie, peníze vypadají velmi budovatelsky, vietnamský pop je mnohem lepší než khmerský (ale i tak nestojí za moc). Mají tady moc rádi vánoce (ozdobený stromeček je na každým rohu), kapitalismus a komunismus (rudá vlajka s hvězdou vlaje všude, ale tím komunismus končí). Všichni si myslí, že cizinci mají kapsy plný peněz a hlavu plnou slámy. I přesto – a nehledě na to, co svorně tvrdí Lonely Planet i Rough Guide – tu není o nic dráž než v Thajsku nebo Kambodži.

Po Saigonu chodí ženská a prodává papírový housenky na provázku. Už jsem jí potkal dvakrát. Poprvé mi chtěla prodat housenku, podruhé se na mě smála od ucha k uchu a chtěla mi prodat housenku. Jestli ji uvidím ještě jednou, housenku si koupím.

Saigon se oficiálně jmenuje Ho Chi Minovo město, ale tak mu tady na jihu nikdo neříká.

A je tu nádherně.