Spalovači mrtvol v Káthmándú
„Je to deset patnáct minut od stupy v Bodhnath. Celkem pěkná procházka,“ říkal mi James, co v Katmandu učil angličtinu. „Když jsem tam byl poprvé, netušil jsem, co je ten chrám zač. Seděl jsem na druhým břehu řeky a fotil ty hořící hranice. Najednou koukám a ty vole z jedný čouhá lidská noha.“
James mluvil o Pashupatinath. Nejdůležitějším hinduistickém chrámu v Nepálu. Na břehu svaté řeky Bagmati, Stejně jako u Gangy ve Varanasi je to populární místo pro kremaci. Chrám má dva kremační ghaty. Jeden pro obyčejné lidi, kde se spaluje snad pořád. A druhý, kousek proti proudu, pro boháče a krále. Jak říkají Nepálci, pro VIP.
Sanitky vozí zemřelé přímo na ghat. Spalovači postaví každému hranici ze dřeva impregnovaného kokosovým olejem. Zemřelého přikryjí kusem látky a decentně ho pod ní svléknou. Jeho oblečení nahází do řeky. Pak ho položí na hranici, kolem které pobíhají opice – cítí z dřeva kokos a okusují ho. Oheň obvykle zapaluje nejstarší syn. Aby se vylepšily karmické vyhlídky zpopelňovaného, pokládají se na hranici snopy slámy namočené v řece. Hůř to hoří a víc to kouří. Kolem postávají a posedávají mužští členové rodiny. Ženy se účastnit nesmí. Celé to vypadá, jako by se to dělo jen tak mimochodem.
