V Leshanu mě naložili do policejního auta
„Do týdne musíte opustit Čínu,“ vrací mi Číňanka v uniformě pas. Předtím: dvůr ošklivé okachlíkované budovy. Policejní stanice v Leshanu. Policajt na ježka vypadá, že právě skončil základní školu. Nejistě se usmívá a otevírá zadní dveře policejního auta. Ať si nastoupím. Jeho kolega čeká na druhé straně, náčelník spokojeně kouří na schodech a celé to pozoruje.
Chtěl jsem si jen prodloužit vízum. Do Číny jsem vstoupil na skupinové. Je to jen volný list papíru, do pasu nic nedostanete. Dokonce ani razítko, když vstupujete do země. Opravdové turistické v Kathmandu nedávají. Skupinové platí jen tři týdny. Nedá se prodloužit. Ale prý se dá vyměnit za opravdové. Na pobočkách PSB. Ta v Chengdu nemá zrovna dobrou pověst. V Leshanu to ale prý bez řečí dělají během pár hodin. V Leshanu mají také obřího Buddhu a chrám na kopci s mostem. Od Chengdu necelé dvě hodiny busem. A tak jsem jel na výlet do Leshanu.
Na Veřejnou bezpečnost
V průvodci se píše: „Autobusové nádraží v Leshanu je deset kilometrů na sever od centra.“ Kde tam je úřad PSB, který prodlužuje víza, netuším. V průvodci se to nepíše. V hostelu v Chengdu mi poradili, abych si vzal taxík. Deset kilometrů taxíkem je v Číně spousta peněz. Možná i třicet yuanů (cca sto korun). V hostelu nevysvětluju, že taxík je na mě moc drahý. V Číně se takové věci neříkají. I když nemáte peníze, je celkem dobrý nápad předstírat, že je to právě naopak. A tak z autobusáku jedu městským busem do centra a až tam plánuju přestoupit do taxíku. Páč úřad přece musí být někde v centru!
V centru kupodivu nemůžu najít volný taxík. Míjím ošklivou okachlíkovanou budovu. Nad vchodem erb s Velkou čínskou zdí, hvězdami a pery. Je to policejní stanice. Vcházím do dvora. Jdu se zeptat, kde je ta pobočka, co prodlužuje víza. „PSB. Visa extension,“ říkám. A ukazuju kousek papíru s čínskými znaky, který jsem si nechal napsat v hostelu. Měla by na něm být adresa úřadu. Policajt na ježka se nejistě usmívá a vypadá tak mladě, jestlipak už ukončil základní školu? Než se odhodlá něco říct, stojí vedle něj náčelník a dává mu klíčky od auta. Ať si nastoupím, na úřad mě svezou.
„Chci tu zůstat déle!“
Uniformovaná Číňanka se mi omlouvá, ale kroutí hlavou. Vízum neprodlouží. „Ale mě se v Číně líbí, chci tu zůstat déle!“ Zkouším to. Rozesměje jí to. Ale nepomůže mi to. „Skupinové vízum se nedá prodloužit. Do týdne musíte opustit Čínu. Moc mě to mrzí,“ vrací mi pas a vízum. „Příště si pořiďte opravdové, ne tenhle kus papíru. To bez problémů prodlužujeme,“ doporučuje mi. „Když oni v Nepálu nic jiného nedávají,“ nechci se vzdát. „Ano, já vím. V Nepálu jenom skupinové,“ kroutí nad tím hlavou.
O pár dní později potkávám na thajské ambasádě Colina z Kanady. Pracuje v Chengdu už pár let. Stěžuju si, že musím z Číny pryč. „Dřív šel změnit typ víza. Ale před rokem a půl, před Olympiádou, začali být striktní a v zemi už typ víza nezměníš. S tím ti nepomůžou nikde,“ vysvětluje mi. Takže do Jihovýchodní Asie a pak zpět s pořádným vízem!
Pes: Takže jsem konečně jel pravým policejním autem. S majáčkem. Sanitku – také s majáčkem – jsem vyzkoušel před pár lety ve Vietnamu. Takže už mi chybí jen hasiči. To bude asi složitější ;)