Velmi socialistické Qingdao
Na horizontu stoupají z moře sloupy černého dýmu. Z komínů obřích nákladních lodí, vodních hradů z kontejnerů. Odtud nejsou vidět. Před hodinu jsme je míjeli. Teď se trajekt z japonského Shimonoseki opatrně protahuje kolem mol a jeřábů nákladního přístavu. K malinkému osobnímu terminálu schovanému mezi skladišti v průmyslové zóně. Qingdao v Číně.
Taxikáři před terminálem nadějně volají „Taxi! Taxi!“ Ukazováky křížem tvoří 十. Čínský znak pro deset. Do města za deset yuanů. Mám jen japonské yeny. Na terminálu žádná směnárna. Žádný bankomat. Obvykle bych taxikáři vysvětlil, ať mě odveze k bance, že si musím nejdřív vyměnit peníze. Jenže v Číně obvyklé postupy obvykle nefungují. Neumíte čínsky? Nikdo vám nerozumí. Umíte čínsky? I tak vám nikdo nerozumí – nebo se tak alespoň tváří. Po několika minutách mávání rukama, ukazování japonských yenů a vysvětlování za pomoci čínského slovníčku to vzdávám. Půjdu pěšky. Jestli to odhaduju dobře, není to dál než tři čtyři kilometry.
Qingdao je jeden z největších čínských přístavů. K tomu Speciální ekonomická zóna podobně jako Shenzhen. Po Japonsku to tu vypadá zatraceně špinavě a komunisticky. Po Japonsku by tak vypadalo snad každé město, každá země. Podivně ošuntělé, lehce se rozpadající město jak z českého pohraničí sedmdesátých let střiženého Východní Asií. Nebo jako kdyby Bavorsko bývalo ve Východním Německu. Zašlá okrová omítka, bosování přízemních pater. Ta podoba není náhodná – Qingdao před sto lety postavili němečtí kolonizátoři. Pivovar Tsingtao, který tenkrát založili, je dnes největší a nejznámější v zemi. Ale věže starých kostelů se krčí mezi anonymně čínskými mrakodrapy. A vzduch tu voní jako v Číně. Mini kebaby na špejlích a smažené tofu.
Město je navíc mezi Čínany proslulé svými (nic-moc) plážemi. Jsou přímo v centru, přes ulici od mrakodrapů. Nacpané lidmi, ručníky rozložené tak natěsno, že mezi téměř není vidět písek. Sezona ale prý začíná až za měsíc… A pak je tu ještě stará rezidenční čtvrť na kopci. Klid a ticho. Vily a činžáky. Žádný beton. Zevlující Číňané kouří a hrají karty u stolků na chodníku. Pobíhající děti s bublifukovou pistolkou. Jdu nahoru dlážděnou ulicí. K hostelu v bývalé hvězdárně až nahoře na kopci. V kopuli s dalekohledem přikrytým plachtou kavárna, na střeše terasa. Výhled na červené střechy starého města a na mrakodrapy za nimi. V noci leskle černé moře postupně mizí v oparu. Není poznat, kde končí, a svítící nákladní lodě se vznáší ve vzdálené prázdnotě.
Pár fotek
