Vykoupat a do cirkusu!

Ve městě se tak pár dní před tím začne objevovat víc a víc lidí a když nastane ten správný okamžik (letos 13. listopadu ve čtyři hodiny ráno) stojí na ghatech kolem jezera přes sto tisíc lidí, kteří chtějí do vody. A často se koupou nazí, na pláži by se přitom Indové nesvlékli ani do plavek. Následující den jsou ulice plné lidí, kteří tečou jako řeka a nikdy nevíte, kam vás proud zanese.

(Na ghatech je zakázáno fotit a během festivalu na to kněží bedlivě dohlížejí. Ale o den později jejich pozornost poleví – tedy, následující fotky nejsou z hromadného manického koupání.)

Spolu s poutníky se objeví i zástupy žebráků, kteří se sem sjeli snad z celé Indie. Takže je tu konkurence a nestačí jen tak žebrat: je tu performer, který nemůže chodit a plazí se po zádech po ulici a volá „Aááh! Aááh!“ Stačí mu pár minut a má od kolemjdoucích jídla na celý den. Je tu žebračka v černém pytli, kterou otrhaná špinavá holčička tahá po ulicích na vozíku s malinkými kolečky. Je tu bezruký, který na všechny turisty nadšeně útočí: „Ten rupí, good picture!“ Polonahý děda se sukovicí v ruce, který krouží po městě a nepřítomně mumlá „Ram ram. Ram ram.“ („Dlouhý život Rámovi.“) je snad nejnormálnější.

Přijela pouť

Ale co by to bylo za festival bez lunaparku. Přes noc se objevil hned za městem, kousek od dun, na kterých se poflakovali velbloudi. Mají tam malý kolotoč s autíčky pro děti poháněný ručně, tři obří kola, která se točí sakra rychle a místo pohodového svezení s výhledem jsou adrenalinovým zážitkem. Kalkatské muzeum vystavuje dvojhlavé ryby ve formadelhydu a zaručeně pravé (gumové) člověko-chobodnice. Je tu střelnice, na které maminky v barevných sárí asistují dětem, ale samy nestřílí. A nejen děti, zdá se, že všichni Indové neví, jak se puška drží a jak se s ní míří. Střílí pochybně od boku a s nevalnými výsledky.

V cirkusu chodí akrobatky po provaze a nahaněči venku mávají a pokřikují na potenciální publikum a lákají kolemjdoucí dovnitř. Když se na chvíli zastavíte, přitočí se k vám a šeptají: „Když se ti bude nějaká líbit, můžes si jí za dvě stě rupií (osmdesát korun) vzít do hotelu.“ A jsou tu opravdoví kejklíři a hadí ženy a cikánky z Jaisalmeru, které se nechávají fotit za peníze a kreslí henou na ruce. Kouzelníci, kteří jsou tak špatní a jejich kouzla tak průhledná, až je to zábavné. Zevlouni s osobní váhou, na které se můžete za rupii nebo dvě zvážit a na které se ve vší vážnosti váží svraštělé rajastánské babičky i nesvraštělé rajastánské maminky zatímco jejich děti pozorují celou proceduru s otevřenou pusou. Prodavači cukrové třtiny a cukrové vaty, plyšových králíčků, píšťal, holí a cetek, pražiči buráků, vařiči čaje a smažiči samosy. Má tu stánek Nokia (s telefony, ne s holínkami) a John Deere, indické železnice se prezentují vláčkem na hraní a po ulici radostně tančí zelený prací prášek a třese si rukou s kolemjdoucími. Pár záhadných atrakcí, které nejsou nikdy v provozu a jen svítí a blikají a vydávají zvuky. A mezi tím stejně podvodní skořápkáři jako u nás.

A bez držení!

Za deset rupií (čtyři koruny) se můžete podívat na pár bláznů, kteří neváhají riskovat život pro pobavení publika. Ve stanu mezi ruskými koly a cirkusem krouží na motorkách a v autech po svislých stěnách kruhové arény. A klidně čtyři najednou (dvě auta a dvě motorky), pár centimetrů od horního okraje, na dosah ruky sviští motorky zdánlivě popírající gravitaci a potvrzující existenci odstředivé síly a k tomu řidič auta zablokuje volant a plyn a vyleze ven z okénka a mává a sbírá bakšiš od diváků… Publikum riskuje zrovna tak, celá věc se zdá nebezpečnější než všechny ostatní atrakce dohromady. I tady byly v publiku skupiny babiček a celé to klidně pozorovaly. S pohledem, který říkal: „A co, to nic není. To vidím na silnici každý den.“

Ale největší atrakcí nejsou ruská kola a houpající se lodě nebo motorky v aréně. Když se večer všechno rozsvítí, přijdou se podívat i století pastevci velbloudů a vydrží to v údivu pozorovat bez hnutí hodiny…