Zevlující mniši v Malém Tibetu

McLeod Ganj. Kraj Himalájí, téměř 2000 metrů vysoko. Dvě hlavní ulice, kterými sotva projede auto. Cestovní kanceláře, kuchařské kurzy, lekce výroby šperků, müsli, knihkupectví s literaturou o Buddhismu a guerilla yoga. Zástupy zhulených Izraelců na prázdninách, davy západních turistů a – jak říká průvodce – tibetofilů s vyholenou hlavou. Na střechách se třepotají tibetské vlajky, na oknech nálepky Save Tibet a Free Tibet a na jihu města chrám a sídlo tibetské exilové vlády včetně Dalai Lamovi residence. V ulicích víc Tibeťanů než Indů a mezi rikšami svítí temně červené róby mnichů. Ti v nich skrývají mobily a foťáky a zevlují v kavárnách a chodí na pizzu.

McLeod Ganj postavili Angličani v polovině 19. století. Byla to jedna z hill stations, do kterých v létě utíkali před horkem z plání. Připomínalo jim to tam Anglii a není se čemu divit. Spousta deště, chladné počasí a zelené kopce, které jsou ovšem o poznání prudší, špičatější a vyšší než cokoliv v Anglii. Je to druhé nejmokřejší místo v Indii a v období dešťů tu prší vskutku vydatně. Snad každý tu má deštník. Buď černý nebo lépe v barvách duhy. Já žádný nepořídil, v případě deště jdu na čaj a počkám až přestane.

Pes: Manali jsem opustil, páč také lilo jak z několika konví a navíc byla pořádná zima. Ale zatímco v Manali pršelo a byla zima, nahoře v horách mrzlo a sněžilo. Průsmyky jsou tedy pod sněhem a dálnice z Manali do Ladakhu je – možná až do pozdního jara (červen) – neprůjezdná.

Pár fotek