Téma: Barma

Před restaurací na hlavní ulici stojí tabule s obrázkem autobusu. Ukazuju na tabuli a říkám „Magwe.“ Snažím se koupit lístek na autobus. Do Magwe. Holka z restaurace na mě jen nechápavě kouká. Pak se rozzáří. Jako by porozumněla. „Yangon? Mandalay?“ radostně navrhuje dvě největší barmská města.  více

Stojím na vrcholku zdaleka nejvyššího kopce v okolí. Na ochozu zlaté pagody. Sotva se sem dalo vyškrábat a prodrat ostnatými keři na úbočí. Na obrovské zlaté obloze rozmáchle zapadá slunce. Opar mezi kopci. Na jejich vrcholcích pagody a chrámy. Dole stříbrně zlatě probleskává voda. Království z exotické pohádky. Mytické město z epické fantasy. A tohle místo má i patřičně pohádkové jméno. Království Arakan.  více

Sotva třicet centrimetrů široké prkno se pode mnou povážlivě houpe. Neopatrný krok vedle a skončím v bahnité vodě tři metry pode mnou. Trik je nezastavovat se uprostřed podobných úzkých houpacích prken. Jeden dva tři čtyři rozhodné kroky a jsem na palubě zrezlého vraku. Projdu na jeho druhou stranu a přeskočím na dolní palubu trajektu připraveného k odplutí.  více

Klesáme na přistání přistání v Sittwe. Západní cíp pobřeží 100 km od Bangladéše. V růžovém oparu hluboko pode mnou ubíhá podivuhodná vodní krajina. Řeka Kaladan se tu vlévá do Bengálského zálivu. Ústí je široké několik kilometrů. Plné písečných naplavenin a ostrovů. Břehy obehnané zelenými mangrovy. Zvrásněné kopce jak hřbety koupajících se draků.  více

Jdu od Sule Paya úzkou uličkou směrem k tržnici. Naposledy jsem byl v Yangonu před pěti lety. Naštěstí to vypadá, že se toho moc nezměnilo. Ano, mají tu teď bankomaty s nálepkami Visa a Mastercard. Jinak je to to samé rozpadající se koloniální město, které každou minutu pohltí nezastavitelná džungle. Vynořím se kousek od hotelu Central. A z červeného vývěsního štítu se na mě směje Kolonel Sanders.  více

Ranní Yangon. Sotva se rozednilo. Na rohu třicáté druhé ulice a Maha Bandula Road stojí taxík. Nahýbám se k otevřenému okénku. „Autobusové nádraží?“ ptám se řidiče. „Myslíte Aung Ming Lar, pane? To je za pět dolarů,“ oznámí mi hned cenu. Ani nesmlouvám. Bývá to o dolar víc.  více

Vcházím do recepce hotelu. Zdraví mě personál v nažehlených uniformách. „Máme pokoj, noc za 130 dolarů,“ usmívá se úslužně recepční. Mám pocit, že někdo nažehlil i její hlas. „Přejete si pokoj vidět?“ Že obvykle za ubytování utratím cca 10× méně, si nechávám pro sebe. „Ano, prosím,“ odpovídám ležérně.  více

Sedím na lavičce křivě sbité z chlupatých nehoblovaných prken v chatrči u prašné silnice z udusané hlíny. Pod nízkou střechou z celtoviny je skoro stejné vedro jako přímo na poledním slunci venku, jen vzduch se tu ani nehne. Se mnou tu posedává asi deset nebo patnáct místních. Žvýkají betel a plivou rudě obarvené sliny, co vypadají jako krev, na zem chatrče.  více

Už skoro hodinu jedu do kopce. Po silnici vydlabané ve stěně hlubokého údolí – nalevo se střídá okousaná skála se stěnami z bláta, napravo je prázdno. Bez svodidla, široká na jedno auto a jednu motorku. Roztřískaná. Písek. Bahno. Štěrk. Hluboké díry plné vody. Žádný asfalt. Ten jsem viděl naposledy ráno v Hsipaw, kde cestu lemovali stromy a kukuřičná pole.  více

Začne to už po cestě z letiště. Cena za taxík v dolarech. Řidič pečlivě zkoumá pětidolarovku, kterou jsem zaplatil. Jestli není špinavá, popsaná, přeložená. To se bude opakovat pokaždé, když budu platit v dolarech.  více

Rolujeme po lesklé mokré ranveji k jedné ze čtyř bran miniaturního letiště. Nízké oranžové pozdně odpolední slunce, kolem betonové plochy čerstvě umytá elektricky zelená tráva. Yangon (dříve Rangún). Hlavní město Myanmaru (dříve Barmy).  více