Téma: Jihovýchodní Asie

Při cestách do exotických zemí narazíte na divné jídlo. Ne sem tam. Často. Každý den několikrát. Nemluvím o výletech do středních Čechách a vynálezech jako je kuře s broskví. Mluvím o opravdu exotických zemích. O Asii. A o opravdu podivných jídlech.  více

Thajsko je tropická země. Většinou je tu přes třicet stupňů. Když pak v zimě přijde studená fronta a teplota klesne pod pětadvacet, Thajci začnou smrkat, obléknou svetry a tváří se sklesle. Přesto vždycky tvrdí, že zimu mají rádi.  více

Ranní Yangon. Sotva se rozednilo. Na rohu třicáté druhé ulice a Maha Bandula Road stojí taxík. Nahýbám se k otevřenému okénku. „Autobusové nádraží?“ ptám se řidiče. „Myslíte Aung Ming Lar, pane? To je za pět dolarů,“ oznámí mi hned cenu. Ani nesmlouvám. Bývá to o dolar víc.  více

Letím z Manily. Na jih. Na ostrov Palawan, tu 450 km dlouhou čáru země, která rýsuje hranici Jihočínského a Suluského moře. Letová hladina kolem tří tisíc metrů. Těsně nad bachratými oblaky. Rozzářené azurové výhledy na moře a nebe. Desítky zelených ostrovů obtažených bílými linkami písečných pláží.  více

„…zahneš na Jalan Penang, mineš trh nalevo a pak policejní stanici napravo. Naproti ní přes křižovatku je taková malá ulička. Na rohu je Joo Hooi Cafe v něm stánek s laksou,“ vysvětluje mi Fang na recepci hostelu cestu k údajně nejlepší lakse ve George Town na ostrově Penang.  více

Petronas Towers jsou na dosah ruky. Ale dostat se k nim tady z Kampung Baru, staré malajské enklávy v centru Kuala Lumpur, je snad nemožné. V cestě je vysoká betonová zeď s protihlukovou zábranou na vrchu. Za zdí šestiproudá dálnice a vodní kanál. Jako by to naleštěné město mrakodrapů ze skla a oceli a betonu chtělo ošuntělý Kampung Baru schovat a vymazat z paměti svou minulost.  více

Půjčuju si skútr. Thajka mi jen tak dá klíčky. „Až se budeš vracet na pevninu, přivez ho zpátky. Zaplatíš pak,“ říká. Je jí jedno, na jak dlouho skútr chci. Nezajímá ji, v kterém resortu bydlím. Nechce vidět můj pas. Nezeptá se ani na moje jméno.  více

Říká se, že Vientiane je nejpohodovější hlavní město na světě. Kecy. Vientiane je vesnice. Možná v něm žije čtvrt milionu lidí, ale to z něj nedělá město.  více

Ráno v Konglor omývám bahno z chladiče mé Hondy hadicí. Jinde ho nechávám. Až se odpoledne na zabahněné motorce vrátím do Tha Khek, budu vypadat jako větší machr.  více

Přejedu most v Tha Lang. Pokračuju po náspu přes jezero. Tady je užší, jen tak akorát pro silnici. Stejně jako včera se dál klikatí mezi ostrůvky a hlubokými lesy mrtvých stromů ve vodě. Možná po deseti kilometrech se silnice začne nenápadně zvedat. Jezero zmizí. Štěrk přejde v červenou hlínu a ta se záhy změní v mazlavé lepivé červené bahno.  více

Kolem silnice pádí elektricky zelená rýžová pole. V modrém oparu se vznáší krasové útesy. Vodopády zelených lián padají až k asfaltu. Sem tam vesnice. Dřevěné domky na nohách. Častěji než auta potkávám na silnici volně pobíhající krávy a kozy. Tohle že je hlavní silnice na hranici s Vietnamem?  více

Půjčovna motorek pár metrů od nábřeží v Tha Khek. Chci nějakou obyčejnou malou Hondu Dream nebo Wave za pár dolarů na den. Už jsem na nich toho projel hodně. Plánuju se vypravit na 500 km dlouhý okruh, kterému tu nikdo neřekne jinak než The Loop. Tedy Okruh.  více

Tha Khek. Město ve středním Laosu. Se svými 25 000 obyvateli sedmé největší v zemi. Na břehu Mekongu, na druhé straně Thajsko. Před lety mi připadal oproti liduprázdnému Savannakhetu jako velkoměsto. Tady na náměstí u řeky bylo živo. V ulicích byli lidé. Měli tu dva kruhové objezdy a semafor a dopravu.  více

„Tam se zastavil čas,“ znáte ten výraz. Bývají to jen takové řeči. Ale když jsem před deseti lety poprvé přijel do Savannakhet ve středním Laosu, měl jsem přesně ten pocit.  více

Mám namířeno z Nong Khai k chrámu v Phu Tok. Tenhle lehce neuvážený výlet na motorce je můj první pořádný pohled na Isaan. V Thajsku jsem byl tolikrát, že to ani nespočítám. Dohromady určitě víc než rok. Ale Isaan, ten obrovský kus Thajska na severovýchodě, ten jsem zatím neviděl. No co, většina Thajců tu taky nikdy nebyla.  více

„Wat Phu Tok je strašně daleko,“ vyděsí se Limanee, když si od ní V Nong Khai půjčuju motorku. „To nejde stihnout!“ Pak se trochu uklidní. „Možná budeš muset přespat v Beung Kan a vrátit se až zítra,“ zcela prakticky plánuje. „Kdyby něco, zavolej,“ dá mi ještě vizitku.  více

Na lodi z Labuanu v Bruneji do Kota Kinabalu v Malajsii. Na sobě džíny. Dlouhý ponožky. A tenisky, žádný sandály. Triko. Mikinu s kapucí. Kapucu na hlavě. Klepu se zimou. Víc oblečení už nemám. Místní jsou nabalení úplně stejně. V tomhle mrazáku mě čekají tři hodiny. Vstával jsem už v šest ráno, ale zimou nemůžu spát.  více

„Proč překračujete hranici tady?“ ptá se mě rozmrzele indonéský celník v přístavu v Tarakan na Borneu, když mu podávám pas. Chystám se nalodit na trajekt do Malajsie. „Protože mám namířeno do Bruneje a pak letím z Kota Kinabalu na Filipíny,“ vysvětluju. Tváří se ještě nespokojeněji.  více

„Jen co naložíme, vyplujeme na Borneo, do Banjarmasin,“ říká mi Najib. Stojíme na můstku dřevěné nákladní lodi Asia Hero 9. Před námi dlouhá prázdná dřevěná paluba. Na přídi obrovským jeřáb. Najib je kapitán. „To bude tak za dva nebo tři týdny,“ přidá.  více

Osamělý stolek v prázdné chodbě prázdného hotelu Maulana. Holka kolem dvaceti si píše moje jméno do ošoupaného školního sešitu. Na stránku nadepsanou datem odletu. Tím jsem si zabookoval letenku zpět na Ambon. „Mám zaplatit hned?“ ptám se. Pokrčí rameny a pomalu se usměje. „Jak chceš. Hned, zítra, před odletem na letišti.“ Přijde mě to na 350 000 rupií. 600 Kč.  více

Když vystupuju z lodi na ostrově Bandaneira, je tu na absolutní tropický zapadákov až nečekaně živo. Během pár dní ale zjistím, že takhle živo tu je, jen dokud v přístavu kotví trajekt. Hned co odpluje, čas začne plynout podezřele pomalu. Jako by se tu vše dělo ve slow-motion. Vlastně, jako by se tu nedělo vůbec nic.  více

Loď z vydlabaného kmene jen-jen se převhrnout. Každá vlnka klidného moře je jak tsunami. Bojím se i dýchat. Chlapík co mu loď patří, sedí za mnou a nevzrušeně pádluje. Kolem lodí naložených muškátem. Kolem japonské rybářské lodi, co tu skupuje a mrazí tuňáky. Najmul jsem si ho za pár tisíc rupií, aby mě převezl od mola v přístavu na Bandaneira přes úžinu na Gunung Api, protější ostrov.  více

Říká se, že šnorchlování na Bandách je jako potápění kdekoli jinde. Nevím, nikdy jsem se nepotápěl. Ale když si nasadím jen brýle a šnorchl a strčím hlavu pod vodu, připadám si jak ve filmu od Jacques-Yves Cousteau.  více

Podle plavebního řádu mě čeká 14 hodin na trajektu Pelni z Ambonu na soustroví Banda. Na lístku mám napsáno ekonomi. Nejlevnější třída. V přístavu se nic jiného narychlo koupit nedalo. Jdu dolů do podpalubí a nahlížím dovnitř.  více

Pilot třískne s letadlem o ranvej letiště v Ambonu na indonéských Molukách tak tvrdě, až mám strach, aby z něj něco neodpadlo. Dorolujeme k neužitečně velkému letišti. Nové, čisté a liduprázdné. Moderně se tu nevystupuje na plochu. Mají tu chobot přímo do terminálu. Jeden.  více

Když jsem byl v Indonésii minule, do Kuty na Bali jsem ani nejel. Taky co tam? Chlastat pivo s Australany – něco jako s Brity v Praze – to mě vůbec nelákalo. Surfovat neumím. A nic jiného se tam dělat nedá. Pivo mě pořád nechutná. Ale před pár lety jsem viděl Divoké vlny. Animovaný dokumentární film o surfujících tučnácích. Surfování vypadalo jako zatracená legrace.  více

Už skoro hodinu jedu do kopce. Po silnici vydlabané ve stěně hlubokého údolí – nalevo se střídá okousaná skála se stěnami z bláta, napravo je prázdno. Bez svodidla, široká na jedno auto a jednu motorku. Roztřískaná. Písek. Bahno. Štěrk. Hluboké díry plné vody. Žádný asfalt. Ten jsem viděl naposledy ráno v Hsipaw, kde cestu lemovali stromy a kukuřičná pole.  více

Začne to už po cestě z letiště. Cena za taxík v dolarech. Řidič pečlivě zkoumá pětidolarovku, kterou jsem zaplatil. Jestli není špinavá, popsaná, přeložená. To se bude opakovat pokaždé, když budu platit v dolarech.  více

Rolujeme po lesklé mokré ranveji k jedné ze čtyř bran miniaturního letiště. Nízké oranžové pozdně odpolední slunce, kolem betonové plochy čerstvě umytá elektricky zelená tráva. Yangon (dříve Rangún). Hlavní město Myanmaru (dříve Barmy).  více

V horách někde mezi Phayao a Chiang Khong. Helma nepředpisově ne na hlavě ale na zadní sedačce motorky. To je v pořádku. Jedu nepředpisově rychle. Prolítnu vesnicí, jen pár dřevěných domků. Na jejím konci u silnice čeká banda rozesmátých Thajců a chystá se na mě chrstnout kýbl ledové vody. Dnes snad už po dvacáté. Blíží se Songkran, tradiční nový rok. Nejbouřlivější thajský svátek. Slaví se třídenní vodní bitvou po celém Thajsku. S nadšením, které hraničí s šílenstvím.  více

Kolem mě měkce svítí stovky balónů. Pomalu se plní horkým vzduchem. Oranžové mihotavé světlo. Ještě před chvílí byl vzduch svěží a studený. Teď je horko a cítím hořící vosk a olej a napětí a očekávání. Najednou všechny balóny letí vzhůru. Několik set. Několik tisíc.  více

Jako připomínka nedávné historie se podél pěsiny v trávě v pravidelných intervalech objevují betonové cihly s červeným a bílým pruhem. Říkají, že cesta byla vyčištěna od nevybuchlé munice. Dole pod kopcem cedule upozorňuje, že mimo pěšiny byla krajina od nevybuchlých bomb vyčištěna jen „pohledem“. Tedy že byly jen sesbírány ty z povrchu. Ty, které byly vidět. Centimetr pod zemí může být cokoliv.  více

Alespoň to mi tvrdil kamarád před mou první cestou do Laosu. Sám tam nikdy nebyl. Moc se mi to nezdálo. Moc se mi to nezdálo ani po té první cestě. Jih země byl sice ospalý, ale ne pustý a prázdný. Stejně tak hlavní město Vientiane. Nebo Luang Prabang. A pak jsem se o dva roky později vypravil přes hory na severu po Dálnici 1.  více

Vedle mě stojí mávají pokřikují poskakují dvě Thajky. Kolem dvaceti. Jedna má na tváři nálepku s červeným srdcem, jedním ze symbolů červené kampaně. „khoothoot kha, promiňte“, usměje se na mě a dostanu stejnou. Nálepku. Na triko. Takže už taky demonstruju za Thaksinovu miliardu.  více

Před pár dny začali po Bangkoku jezdit Červené košile. Na pickupech a motorkách, v červených taxících. Mávají vlajkami a transparenty, povykují s megafony. V rukou podlouhlé balónky. Když jimi mávají, jako by hrozili červenými obušky. A je to v Thajsku a tak je to jak párty, ale na druhou stranu jde z Červených trochu strach. Demonstrují za Thaksina, bývalého thajského premiéra. Prý za demokracii a proti diktátorství.  více

Červené košile začali dávat krev. Aby jí mohli rozlít u vchodu Úřadu vlády. A zdá se, že stejně jako s Pochodem miliónu přišli s nesmyslným cílem. Hodlají nabrat a rozlít tisíc litrů. Je to khmerský černokněžnický rituál, kterým proklejí současnou vládní kliku. Opravdu jsou tohle lidé, kteří by vedli zemi, kdyby premiér nakonec odstoupil a rozpustil vládu?  více

Všechno to začalo, když mediální magnát a miliardář Thaksin vyhrál ve volbách 2001 absolutní většinu. Thajsko se těžko vzpamatovávalo z finanční krize konce devadesátek a Thaksin přišel s politikou, která byla sympatická oběma nejpostiženějším skupinám – tj. velkým firmám i chudým farmářům. Hned si za to také vysloužil nálepku „populista“. Jenže kupodivu vše, co během předvolební kampaně slíbil, za své vlády splnil.  více

„Když spolu jdeme po ulici, všichni si myslí, že jsem tvá thajská ‚přítelkyně‘,“ stěžovala si Eri, má japonská spolužačka. „To je fakt… Ha! Udělám tričko s nápisem ‚khonyipun‘ (Japonka)!“ A tak jsem ho udělal. I když je prý trochu otaku. Což je zcela v pořádku. Eri se přiznala, že je sama také trochu otaku a doma má knihovnu plnou mangy (^_~)  více

Pár zkušeností a postřehů z dvoutýdenní návštěvy mS v Thajsku. Lze pochopitelně přiměřeně aplikovat na jiné „exotické“ země, příbuzenstvo, kamarády a tak.  více

Prohlížím si černou Hondu v Kanchanaburi. Hodlám si jí půjčit na výlet k vodopádu a k muzeu v Hellfire Pass. Je to ta samá, kterou Sigi před půl rokem úspěšně položil. Majitel půjčovny na odřenou nádrž skutečně za těch pět set bátů, které si za škody řekl, koupil samolepku. A pak jí křivě nalepil, takže zpod ní na kraji vyčuhuje lak odřený až na kov.  více

Byl jsem v Thajsku mnohokrát. Ale až dodnes jsem neviděl Sukhothai. Něco jako jezdit deset let do Česka a nevidět Karlštejn. Ostatní cizinci mi často tvrdili, že Sukhothai je úžasná, nutno vidět. Kecy. Ayuthaya je mnohem zábavnější.  více

Jsem vůbec v Thajsku? Chrámy tu vypadají, jak kdyby je sem někdo propašoval spolu s nákladem pilulek meta-amfetaminů přes děravou hranici z nedaleké Barmy. Domy tu mají střechy lemované ornamenty vystříhanými z plechu, jak když se párkrát zakousnete nůžkami do poskládaného papíru. Ani tváře lidí tu nevypadají thajsky.  více

Thajci mají k vodě speciální vztah. Města jsou rozsekaná protkaná vodními kanály. V období dešťů je voda všude. I Bangkok bývá každý rok zaplaven. Na venkově mají plovoucí trhy, kam se dostanete jenom lodí. Nakonec i slovo pro řeku je speciální. Meenáam. Tedy Matka vod.  více

Zítra večer za mnou do Thajska přiletí na dvoutýdenní návštěvu mS. Tak snad nezabloudí na letišti a zvládne nastoupit na správný autobus a pak podle mapky dojít do kavárny, kde budu čekat. Snad dorazí se zavazadlem rozumných rozměrů a váhy, ne jako když jezdí do Itálie. A snad se jí tu bude líbit.  více