Téma: Tokio

Obchody s oblečením. Kabelkami. Klobouky. Boty. Spodním prádlem. Ne, nejsem v Harajuku. I když se tak Sugamu někdy přezdívá. Oproti Harajuku tu nefrčí boty na podpatku. Ani gothic lolita make-up. Nebo růžové a zelené vlasy. Vlasy jsou tu šedé. Sugamu se přezdívá Obaachan no Harajuku. Harajuku pro babičky.  více

Úzké uličky. Šestnáct set stánků. Mokrá podlaha. Kontejnery s ledem. Chvíli nedáváte pozor a div vás nepřejede ještěrka. Holé zářivky. Holé žárovky. Brzo ráno. Před východem slunce. Zívání, kafe, cigára. Holínky a gumové zástěry. Zima. A ryby. Tuny ryb.  více

Japonka, ani ne dvacet. V černých šatech s bílou krajkovou zástěrou. Ve vlasech čelenka s růžovýma kočičíma ušima. Podá mi letáček a ukloní se. Pár slov japonsky, kterým nerozumím. Nepřirozeně vysokým hlasem, jako by byla postavou z japonského animovaného seriálu. Jdu dál ulicí. Bílý šum kovově rachotící pachinko herny. Postávající zevlouni u stánku s tureckým kebabem. Sklánějící se hrozen lidí nad bednami s mangou z druhé ruky na chodníku. Počítače, herní konzole, roboti, foťáky, gadgety.  více

Jeden pohled na orientační plán tokijské podzemky a vím, že to nebude žádná legrace. A zároveň že to bude spousta legrace. Jako nudle v misce polévky se na něm vinou linky Tokijského metra a Metra Toei. Mezi nimi se nenápadně proplétají tenké čáry znázorňující trasy navazujících příměstských vlaků, Japonských železnic, soukromých železnic, tramvaje a jednokolejky.  více

Teplo. Ticho. Měkký koberec. Tlumené osvětlení. Dvě řady kapsulí nad sebou po každé straně. Mezi nimi ulička dva metry široká. Už nejsem v Tokyu. Jsem na vesmírné lodi Nostromo. Z každého temného kouta na mě může vyskočit Vetřelec.  více