Bomby z Phonsavanu

Travnatá mírně zvlněná krajina, ostré hory na obzoru. Laoská prérie. Pár líně bučících vodních buvolů. A stovky obrovských kamenných džbánů. Megalitický monument ještě záhadnější než Stonehenge. Pláň džbánů. Jistě se o ní neví téměř nic. Proč a kdo sem džbány naházel, odkud na ně vzal kámen, jak ho sem dostal. Ani se pořádně neví, jak jsou džbány staré. Možná i proto, že je zatím žádní archeologové pořádně nezkoumali.

Jdu do kopce. Jako připomínka mnohem nedávnější historie se podél pěsiny v trávě v pravidelných intervalech objevují betonové cihly s červeným a bílým pruhem. Říkají, že cesta byla vyčištěna od nevybuchlé munice. Dole pod kopcem cedule upozorňuje, že mimo pěšiny byla krajina od nevybuchlých bomb vyčištěna jen „pohledem“. Tedy že byly jen sesbírány ty z povrchu. Ty, které byly vidět. Centimetr pod zemí může být cokoliv.

Krajina kolem plání se džbány nebyla od nevybuchlé munice vyčištěna ani pohledem.

Laos je nejbombardovanější zemí na obyvatele v historii. Během války ve Vietnamu na něj Spojené státy shodily 260 milionů bomb. Víc než dva miliony tun. Odhaduje se, že třetina nevybuchla. Oficiálně přitom Spojené státy v Laosu žádnou válku nevedly. Oficiálně přes Laos jen létaly bombardéry z amerických základen v Thajsku bombardovat Vietnam. Když ale nad cílem ve Vietnamu nebylo dobré počasí, vracející se letadla prostě shodila pumy na Laos. Koneckonců přes jih země vedlo několik větví Ho Chi Minovi stezky a na severu měli své základny Pathet Lao – laoští komunisté, kteří byli jedna ruka s těmi vietnamskými. Ale důvod bylo často mnohem prozaičtější – přistávat s letadlem naloženým bombami je docela nebezpečné.

„Bomby? Pohoda,“ říkali místní

„Když jsme v devadesátých letech přišli do Laosu a zeptali se vesničanů na nevybuchlou munici, říkali, že žádný problém. Prý vše OK,“ říkal mi Kai z MAG, britské neziskovky, která postupně Laos od nevybuchlé munice (UXO – Unexploded Ordnance) čistí. „Až pak jsme zjistili, že ročně UXO v Laosu zabije několik set lidí. Od roku 1973 to odhadujeme na něco kolem 12 000. Jenže pro ně to bylo normální. Žili v tom dvacet let. Nikdo si nepamatoval, že by to mohlo být jinak,“ pokračoval. „Často jsou obětmi děti, které si s tím prostě hrají. A farmáři, kteří na munici nechtěně narazí při orání – a buď vybouchne rovnou, nebo když se jí snaží rozebrat a roztavit na železo. A doplatily na to spousty krav, které bombičky z tříštivých pum žvýkají místo kamenů.“

UXO a další vojenský šrot jsou v některých částech Laosu opravdu běžnou součástí života. Po cestě od džbánů zabloudím do vesnice ospalé i na laoské standardy. Ptám se na cestu přes plot chlápka v zahradě. Pak si všimnu, že dveře do za ním kůlny vypadají jak z letadla. Hliník, kulaté okénko. „Jo, támhle přes pole bývalo spadlý americký nákladní letadlo. Jako děti jsme si tam chodily hrát. Nic z něj nezbylo, lidi všechno rozebrali,“ říká. „Podobných věcí je tu spousta,“ ukazuje na kyblík vyrobený z letecké přídavné nádrže, vedle vojenská helma používaná jako naběračka.

„Když do ničeho nekopneš, nic se ti nestane“

„Ještě před pár lety tu válečnýho smetí byly spousty. Vesnice Thachek ho byla plná. Měli tam z něj i ploty, ten šrot byl všude,“ říká mi Thuy, když si od něj v Phonsavanu půjčuju motorku. Před pěti lety jsem tam byl. Pamatuju si to. „Dnes tam z bomb zbývá jen pár truhlíků. Všechno to skoupili obchodníci se železem. Nechali to roztavit v huti za městem a udělali z toho výztuže do betonu. Nebo to prodali dál do Vientiane,“ vzpomínal.

Naběračka vody z přídavné nádrže amerického letadla. „Špína“ je téměř sloupaná maskovací barva.

Po cestě dělám odbočku do Ban Khai. Z hlavní silnice deset kilometrů na sever po rozbité bahnité cestě mezi poli. Místní Ban Khai přezdívají Kráterová vesnice. Sjedu ze silnice a zaparkuju u díry dobře deset metrů v průměru. Červená hlína. Louže na dně. Jeden z desítek kráterů. Od vesnice přes louku příjíždí chlapík na motorce. Honda Dream. Spíš její čínská kopie. Zastaví u mě. „Kráterů je tu spousta,“ ukazuje do krajiny. „Kam se podíváš. Bývaly hlubší. I přes deset metrů. Ale po každým období dešťů jsou mělčí a mělčí, postupně se zanáší bahnem.“ Až na ty krátery skoro idylická krajina. Volně plynoucí kopce. V dálce se pasou koně. Krávy cinkají zvonci. Dvě leží ve stínu pod stromem vedle kráteru a líně si mě prohlížejí. „Dávej pozor, když se tu procházíš. Ještě se kolem povaluje spousta bombi. Ale když do ničeho nekopneš, nic se ti nestane,“ směje se.

Louky kolem vesnice Ban Khai jsou posety desítkami kráterů po americkém bombardování.

Pažitka v bombě

Vracím se na silnici a jedu dál do Thachek. Nechce se mi věřit, že by všechen válečný šrot zmizel. Vždyť z něj byla celá vesnice. Nejdřív si myslím, že jsem někde jinde. Ale pak nacházím pár domků, které si pamatuju. Thuy nekecal. Všechno je pryč. Tedy skoro všechno. Tady jsou dvě bomby místo sloupů od vrat. Naproti na dvorku stojí na nohou z bomb kurník. A jak sliboval Thuy, vedle v půlce pláště pěstují pažitku. Kdybych sem kvůli tomu šrotu nepřijel, ani bych si ho nevšimnul.

Truhlík z bomby

Nakonec se dočkám něčeho ještě lepšího. Po cestě zpět do Phonsavanu. Zastavím na křižovatce na oběd. Bouda z vyšišovaných prken, na stolech děravé ubrusy z PVC s potiskem Pepsi. Nudlová polévka s hovězím a čerstou zeleninou na talířku vedle. Laoská varianta známějšího vietnamského pho. Natahuju se pro hůlky. A pro lžíci. Na okamžik se zarazím. Všimnu si, že každá je trochu jiná. Každá je ručně vyklepaná z kousku hliníku, který ještě nedávno byl kusem nějakého spadlého amerického letadla.

Roztavená historie

Chci vidět huť, o které mluvil ráno Thuy. Kde všechen ten válečný šrot roztavili. Kousek za Phonsavanem. Najdu odbočku podle ručně nakreslené mapy na ubrousku. Vybetonovaný plácek, hromada koksu pod střechou z vlnitého plechu. Ani to jako huť nevypadá. Pár zmateně překvapených dělníků, kteří neví, co si o mně mají myslet. „Jen se podívám kolem,“ říkám. „Jasně,“ jeden z nich opatrně. Téměř kapesní tavicí pec sice temně hučí, ale huť je až překvapivě nedramatická. Nečekal jsem žádné Vítkovice, ale i tak jsem trochu zklamaný. Žádné bomby čekající na roztavení. Žádné kusy tanků a letadel. Jen řady nových plechových sudů a hromady čerstvě odlitých výztuh do železobetonu.

A je to tak správně. S roztaveným válečným šrotem mizí poslední válečné stopy. Pravda, nevybuchlá munice má pořád každoročně na svědomí kolem sta obětí – ale každoročně v Laosu jen v dopravních nehodách zemře pět set lidí. A tak se zdá, že nastoupit do autobusu je v Laosu pětkrát nebezpečnější, než se projít po louce. Jako v každé normální zemi.