Černé zdi, černí psi a černé duše, to je černý Diyarbakır
V cestě mi stojí ohrada z vlnitého pozinkovaného plechu. Škvírou v ní vidím prázdnou step plevelu a nalétaných keřů městské divočiny. Uprostřed ní osamoceně stojí arménský kostel z černého kamene. Sv. Cyr. Stejně jsem dopadnul při pokusu dostat se k němu od Sülüklü Han. A zrovna tak od Čtyřnohého minaretu.
Na povrchu si ničeho nevšimnete. Sur, diyarbakırské staré město, je ohlodané a zaprášené. Tak jak si ho pamatuju z prvního výletu před dvaceti lety. Z fasád se odlupuje špinavá omítka a odhaluje drolící se cihly. Jiné domy nikdy ani omítnuté nebyly, ale nevypadá to jako záměr. Spíš majiteli po dokončení hrubé stavby prostě došly peníze. Na starých přízemních domech z černého čediče jsou improvizovaně přistavená patra. Na novějších budovách patra naopak často chybí a z plochých střech jen trčí rezatí ježci betonářských výztuží. To taky došly peníze. Jo, Sur je pořád město chudiny. Ale i tak jako by bylo uklizenější a upravenější než před těmi dvaceti lety…
Na povrchu si ničeho nevšimnete. Sur, diyarbakırské staré město, je nepřehledné a matoucí. Tak jak si ho pamatuju z prvního výletu před dvaceti lety. Žádné ulice se tu nepotkávají v pravém úhlu. Všechny se vlní a klikatí, žádná nevede rovně. Spousta bez varování po desítkách metrů slepě končí v opuštěných dvorcích. S výjimkou dvou hlavních, které čtvrtí město ze severu na jih a z východu na západ, vypadají všechny stejně. Jediné orientační body jsou tu drobnosti jako grafiti vydrápané do zdi nebo neobvykle barevné dveře některého z domů. Stačí chvíli nedávat pozor a čeká vás beznadějné hledání východu z bludiště. Ale i tak jako by město bylo menší než před těmi dvaceti lety…
Na povrchu si ničeho nevšimnete. Sur, diyarbakırské staré město, je chaotické a živé. Tak jak si ho pamatuju z prvního výletu před dvaceti lety. Levné restaurace s grilovanými jehněčími játry u Severní brány jsou plné hostů brzo ráno i hodinu po půlnoci. V tržnici vedle Velké mešity se zákazníci proplétají mezi zubícími se ovčími hlavami, hromadami levných čínských bot a krejčovskými figurínami oblečenými do východně nemoderních košil a obleků. Za středověkým hanem Hasan Paşa v černě zakouřených dílnách kují kováři ingoty žhavého železa v nože, krumpáče a pánve. Víc nakupujících ale uvidíte jen o ulici dál v řadě zlatnictví a v obchodech s mobilními telefony a elektronikou. U stolků čajíren dědci hrají vrhcáby, skupiny rozesmátých kamarádek kouří vodní dýmku, zástupci Kurdské čajírny nápadně konspirují a osamocení mladí muži zachmuřeně sledují okolí. Ale i tak jako by město bylo klidnější a ukázněnější než před těmi dvaceti lety…
Na povrchu si možná ničeho nevšimnete. Ale když se podíváte na Sur, diyarbakırské staré město, shora – jako třeba z okna našeho hotelového pokoje v pátém patře – zjistíte, že téměř celá východní polovina města chybí. Zbytky rozbouraných domů zarůstají křovím na jinak prázdné pláni. Sem tam staveniště, ale žádná velká aktivita. Skoro se mi chce říct žádná aktivita. V dálce pár skoro dokončených nových ulic s architekturou tureckého satelitního městečka. Ale povětšinou jen opuštěné a nepřístupné území nikoho. Tahle prázdnota tu před těmi dvaceti lety nebyla.
Jestli si na povrchu ničeho nevšimnete, tak jenom nedáváte pozor. Protože jinak byste hned poznali, že tady už nejste v Turecku. Tady jste v Kurdistánu. Diyarbakır byl vždy exotičtější než zbytek země. Vždy voněl divokou nezávislostí. A to nikdy nevonělo turecké vládě. Na Kurdy vždy koukala s podezřením a s obavami. S podezřením, že něco chystají, a s obavami, že to opravdu provedou. A pak Kurdská strana pracujících (PKK) na konci roku 2015 vyhlásila Sur za autonomní oblast pod kurdskou samosprávou. Následovalo tříměsíční Obléhání Suru tureckou armádou, která při tom srovnala se zemí víc než polovinu města. A při kterém zemřely stovky lidí.
Ano, Diyarbakır je jedna z těch výjimek, kdy barvitější vzpomínky nejsou jen přibarvené uplynulým časem. Jedna z těch výjimek, kdy jsou pravdivé. Diyarbakır skutečně býval chaotičtější, nepřehlednější, špinavější, divočejší a vzpurnější. Všechno to pořád je a kdybych ho nezažil před těmi dvaceti lety, ani by mě nenapadlo, že by to všechno mohl být víc. Ale lhal bych, kdybych řekl, že Obléhání nezanechalo žádné stopy a že město se z něj docela vzpamatovalo.