Gunkanjima: železobeton rozkousaný slaným větrem

Studený vítr. Šedé ranní světlo, kovová hladina. Loď se houpe na dlouhých vlnách. V dálce vidím plout černý stín. Ostrov, který Japonci znají pod přezdívkou GunkanjimaOstrov, co vypadá jako bitevní loď. Ne pod jeho pravým jménem Hashima. Vypráví se, že během druhé světové války si ho s lodí spletla posádka americké ponorky a torpédovala ho. Prázdné řítící se budovy, místo oken černé díry. Železobeton rozkousaný slaným větrem. Bývalý uhelný důl. Opuštěný přes třicet let.

Kus skály 400 x 140 metrů, necelou hodinu lodí od Nagasaki. Jednu dobu na něm žilo a pracovalo přes 5000 lidí. Budovy jedna na druhé, v každé mezeře, na každém volném místě. Společnost Mitsubishi tu mezi lety 1887–1974 dobývala uhlí z ložisek 200 m pod mořským dnem. Celkem 16,5 milionu tun.

Krumpáčem do skály

Vše to začalo na Takashimě, velkém ostrovu nedaleko Hashimy. Na něm prý lidé používali uhlí po staletí. Sbírali černé kameny z povrchových ložisek a topili s nimi v kamnech. V 18. a 19. století začali prodávat uhlí do zbytku Japonska – hlavně výrobcům soli kolem Vnitřního moře. Další odběratelé přibyli, když na konci 1850 Japonsko otevřelo Nagasaki jako mezinárodní přístav. Námořní mocnosti v té době nahrazovaly klasické plachetnice parníky a uhlí z Takashimy se jim hodilo.

Těžba na Takashimě byla primitivní – horníci prostě sekali krumpáči do skal. Když uhlí došlo nebo byla jáma moc hluboká pro bezpečnou práci, přesunuli se o kus vedle. To v 1869 změnil Thomas Glover. Dovezl moderní důlní stroje z Británie a najal britské inženýry. Ti vyvrtali první hlubinný důl v Japonsku. 45 metrů pod povrchem narazili na uhlí. Obrovský úspěch dolu přinesl Nagasaki hromady peněz a spustil uhelnou horečku. Na okolních ostrovech začaly otevírat doly. Jeden z nich i na Hashimě – do té doby holém kameni, co trčel z moře.

Železobeton rozkousaný slaným větrem

Blížíme se k ostrovu. Jako by byl celý z betonu. Obehnaný vysokou ochranou zdí, za ní hradba řítících se budov, černé díry místo oken – rezidenční bloky, které při tajfunech kryly důlní provozy. „Ještě před rokem byla tahle budova celá. Sice zchátralá, ale vypadala v pořádku,“ ukazuje průvodce na padající ruinu. Jen obvodové zdi, z podlah je hromada suti v přízemí.

Příznačně právě na Hashimě v roce 1916 postavili první velkou betonovou budovu v Japonsku. Šestipatrový dům s malým tmavým dvorem na jihu ostrova. Bydlení pro horníky a jejich rodiny. Byty jedna jediná místnost o rozměrech šest tatami (cca 10 m2). S oknem a malou předsíňkou. Bez koupelny. Spíš vězeňská cela. Mitsubishi se tím snažilo vyřešit nedostatek místa pro 3 000 lidí, kteří tou dobou na ostrově pracovali, a beton obyvatele chránil před tajfuny lépe, než předchozí domy.

„Bylo mi jasné, že z Hashimy neuteču“

Betonové budovy se pak začaly objevovat jedna za druhou. I během druhé světové války, kdy v Japonsku nevyrostla jediná betonová civilní stavba, se na Hashimě betonovali obytné bloky. Uhlí bylo pro válečný průmysl potřeba. V roce 1941 dosáhla produkce špičky s 410 000 tunami. Hlušina sypaná do moře barvila moře na černo. Stejně jako v japonských továrnách pracovali během války v dole nuceně nasazení Korejci a Číňané. Stovky jich zemřeli kvůli pracovním podmínkám a nedostatku jídla. Další se utopili při marném pokusu doplavat na pevninu. Suh Jung-woo, jeden z Korejců, později vzpomínal:

Spolu s několika tisíci Korejců mě v Pusanu japonští vojáci naložili na loď do Shimonoseki. Odtamtud nás tak tři sta poslali na Hashimu. (…) Rodiče žili v Japonsku v Nagoya a další příbuzní v Sasebo. Plánoval jsem utéct a schovat se u nich. Ale když jsem uviděl Hashimu, bylo mi jasné, že z ní se nedostanu. Kolem kilometry věčně rozbouřeného moře. Ubytovali nás v malinkatých pokojích po sedmi nebo osmi. Práce byla vyčerpávající a nebezpečná. V tunelech se hromadil plyn, hrozily závaly. Každý měsíc při nehodách v dole zemřelo pět nebo šest horníků.

Po konci války se Korejci a Číňané vrátili domů, ale uhlí bylo pořád hit. Japonský průmysl se za vydatné pomoci americké vlády zvedal z popela (doslova). Poněkud ironicky to ale byla další válka – ta korejská – která na počátku padesátých let opravdu nastartovala „Japonský ekonomický zázrak“.

Japonsko v měřítku 1:20 000

Na konci padesátých let žilo na ostrově přes pět tisíc obyvatel. Hustota obydlení dosáhla 83 500 lidí na kilometr čtvereční. Když budeme počítat jen rezidenční část pak téměř 140 000 – v Praze na stejné ploše napočítáte cca 2 500. Hashima se tak stala jedním z nejhustěji obydlených míst na Zemi. (I když třeba Mong Kok v Hong Kongu na tom ještě nedávno býval podobně a přitom je „obyčejnou“ čtvrtí ve městě.)

Hashima bylo zmenšené koncentrované Japonsko. Z jednoho konce ostrova na druhý jste došli za pár minut. I tak na ostrově byly základní a střední škola, hřiště, tělocvična, herna s pachinkem, kino, bary, restaurace, nemocnice, kadeřnictví, obchody, buddhistická a šintoistická svatyně a dokonce i bordel. Při přidělování bytů vládla přísná hierarchie. Horníci bez rodin dostali staré minibyty. Ženatí zaměstnanci Mitsubishi žili v bytech o dvou místnostech – každá o velikosti šest tatami – se společnou koupelnou a kuchyní. Šéfové a učitelé si užívali větších dvoupokojových bytů s vlastní kuchyní a koupelnou. Ředitel dolu bydlel v jediném soukromém dřevěném domě na ostrově. Symbolicky na vrcholku původního útesu.

„Ale na Hashimě bylo jen uhlí. Vše ostatní musely na ostrov dovézt lodě. Včetně pitné vody. Na koupání obyvatelé používali slanou, z moře,“ vysvětluje průvodce. Ostrov s pevninou spojovaly pravidelné trajekty z přístavu v Nagasaki. V sedmdesátých letech – za dobrého počasí – jich plulo dvanáct denně. „Při rozbouřeném moři ale lodě nemohly na Hashimě přistát. Když to trvalo pár dnů, obyvatelé hladověli. Nikdo si nestěžoval. Jenže také nebyly nové filmy pro kino – a to brblali všichni,“ směje se.

Tabule, které nikdo nesmazal

V šedesátých letech se v Japonsku začala víc a víc používat ropa místo uhlí. Doly po celé zemi zavírali. A pak v lednu 1974 se žáci na hřišti seřadili do nápisu Sayonara Hashima – Nashledanou, Hashimo – při zavíracím ceremoniálu a skončila i Hashima. Poslední obyvatelé opustili ostrov 20. dubna. Prý tenkrát lehce pršelo. Věci nechali, jak kdyby se měli za den dva vrátit. Jako by si jen tak odskočili. A tak na povrchu uvidíte vymlácená okna, propadlá schodiště, díry místo zdí. Ale uvnitř jsou pořád školní tabule, které nikdo nesmazal. Zapomenuté televize, nábytek, nádobí.

Hashima je opuštěná, bez života. Jen vítr, rachot moře, chybějící lidé. Přímo se nabízí srovnání se současným Japonskem. S celým světem. „Takhle Země skončí, až dokončíme urbanizaci krajiny a vytěžíme vše, co se dá, až spotřebujeme všechny zdroje,“ chtělo by se říct. Řekla to i japonská vláda. Použila fotky ostrova v sérii novinových inzerátů propagujících šetrné zacházení s energií. Jenže před příchodem lidí byla Hashima jen holý kámen. Na kterém nerostla ani tráva. Dnes na ostrově rostou stromy. Ten kus kamene, co trčící z moře, je celý zelený.

Pár fotek

Studený vítr. Šedé ranní světlo, kovová hladina. Loď se houpe na dlouhých vlnách. Blížíme se k Hashimě
Hashima je v Japonsku známější pod přezdívkou Gunkanjima („Ostrov, co vypadá jako bitevní loď“). Jeho profil připomíná japonskou bitevní loď Tosa. (Tu shodou okolností postavilo Mitsubishi v docích v Nagasaki.)
Ostrov je obehnaný betonovou ochranou zdí, za ní hradba řítících se budov, černé díry místo oken – rezidenční bloky, které při tajfunech kryly důlní provozy.
Před příchodem lidí byla Hashima jen holý kámen, na kterém nerostla ani tráva…
V pozadí škola, v popředí zbytky dopravníku uhlí.