Jak přežít Ramadán v Turecku: nacpěte se k prasknutí

Atatürk byl machr. Vojevůdce, z kterého se stal první turecký prezident. Velký modernizátor, který zakázal fezy, zavedl západní kalendář a měření času. A hlavně proměnil Turecko v sekulární stát – jako jeden z mála v muslimském světě. Možná to nebyla vize velkého vůdce, možná to bylo čistě osobní. O Islámu se nevyjadřoval moc lichotivě. „Islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoli však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži“ nebo také: „Islám, tato absurdní teologie beduína bez morálky, je mršinou, která otravuje naše životy.“ Ať to bylo jakkoliv, Turecko je dnes evropštější, než byste si čekali.

To obzvlášť oceňuju po dvou týdnech v Jordánsku v době Ramadánu. V Turecku se totiž můžete krmit po celý den, všem na očích. Restaurace i se zahrádkami jsou normálně otevřené. A jsou plné bezostyšně se futrujících Turků. Že je Ramadán bych vůbec nepoznal. Snad jen večer, když procházím parkem vedle Modré mešity. Na dekách sedí desítky, stovky lidí. Připravené talíře plné jídla, jako by se chystal obrovský piknik. Jen nikdo nejí. Všichni na něco tiše trpělivě čekají. V tu chvíli se z minaretů rozezení večerní výzva k motlitbě. ♪ Alláhu Akhbar. A jako by to byl povel k velké žranici.