Jako vejce přikrytá rudou vlajkou

Prachy se vznáší ve vzduchu – nemáme žádné ideály.
Přestože vzduch je čerstvý – nevidíme do dálky.
Přestože možnosti tu jsou – bojíme se jich.
Naprosto submisivní – jako vejce přikrytá rudou vlajkou.

Zpívá jeden z nejslavnějších čínských rockerů Cui Jian v úvodním tracku alba Hongqi Xiade Dan z roku 1994. Jedu vlakem z Šanghaje do Chongqingu a zdá se mi, že za těch patnáct let se nic nezměnilo.

Na sedátku naproti mě sedí Číňan něco přes dvacet. Bílé triko s širokými zelenými pruhy. S límečkem a drobnou výšivkou Nike na hrudi. Fake jak vyšitej. Loktem se opírá o stolek a pozoruje ubíhající krajinu. Nebo můj odraz v okně? Když si koupím oběd z vozíku, ožije. Zvědavě sleduje, jak rozděluji hůlky na jedno použití, a ještě zvědavěji, co s nimi udělám. „Ty umíš používat hůlky! Odkud jsi?“ Jede navštívit rodinu. Pracuje v Šanghaji v továrně na integrované obvody. Mám mu říkat Pete. Číňané se cizincům vždy představují „Říkej mi…“ a připojí nějaké anglické jméno.

Mluvíme o oslavách v Pekingu. Před pár dny byl Národní den. Šedesáté výročí založení Lidové republiky. „Myslím, že je to dobrá věc, když jsou lidé hrdí na svou zemi,“ říkal, „také u vás takhle slavíte?“ – „Kdepak, dřív, když Česko bývalo komunistická země, tak bývaly přehlídky a tak. Dnes jsou prostě jen prázdniny. Z podobné show by měli lidi legraci. Oni jí vlastně měli i tenkrát,“ odpovídám. Chvíli o tom přemýšlí. „Ale jo, třeba čínský zprávy jsou legrační. Přehnaně optimistický, vše je skvělé, Čína nejlepší,“ říká pak. „Ale myslím, že komunistická vláda je dobrá. Teď se mám lépe než před pěti lety,“ pokračuje.

Možná to není zásluha vlády, opatrně nadhazuju. Možná by jiná vláda byla lepší. Možná proto se v Číně všechno zpravodajství cenzuruje. „To je přece jedno, že informace se cenzurují. Mě nezajímá, jestli někde nějaká vláda nebo ideologie je lepší. Mě zajímá, jak vydělat víc peněz. Teď.“ Zamyslí se a dodá: „Ale třeba BBC je normálně přístupný, můžu si přečíst o všem, co se děje ve světě.“ Ano, web BBC je opravdu přístupný. O pár dní později na něm zkusím vyhledat články o Dalai Lamovi. Překvapivě si budu moci přečíst o jeho návštěvě Taiwanu. Když ale kliknu na jeho profil, Velký čínský firewall mě tam nepustí.

Vytáhne z kapsy mobil. Černá lesklá věc s velkým displejem. Nad keypadem logo Nokia. „Znáš tuhle značku?“ ptá se potutelně. Všimnu si, že O v logu je nahoře a dole téměř neznatelně přeseknuté. Hned vytáhne druhý, otřískaný, tak pět let starý. Také Nokia. O vcelku. Ten první je kopie. „Je mnohem levnější a má víc funkcí než originál!“ zářil. Jako by se chlubil, jak to oni Číňani skvěle zmákli. A já si vzpomenu, co mi říkala Weng před pár měsíci v Kunmingu: „Teď se má většina lidí dobře a na politiku prostě kašle. ‚Hele jakej mám novej mobil‘ je důležitý, ne svoboda slova. A spousta vůbec neví, že v jiných zemích to funguje jinak…“