Kolik tisíc letokruhů Jomonsugi má?

Yakushima. Ostrov šedesát km přes moře na jih od Kyushu. Celý přikrytý velkým lesem. Pár skoro dvoutisícovek. Spousta deště. Nejmokřejší místo v Japonsku. Dokonce jedno z nejmokřejších na světě. „Prší tu 35 dní z měsíce,“ říkají místní. Ve skutečnosti sice jen polovina dní v roce, ale prší tu opravdu hodně. Na pobřeží spadnou čtyři metry ročně, v horách osm až deset.

Wilsonův pařezObvod jeho vršku je 13,8 m. Odhaduje se, že strom byl pokácen někdy před třemi sty lety.

Yakushima je jeden velký les. Najdete tu nejstarší a největší stromy Japonska. Kryptomérie japonské. Druh cypřiše a japonský národní strom. Yakushima je na žulovém podloží, její půda nemá dostatek živin. Stromy proto rostou pomalu. Husté dřevo se spoustou pryskyřice. Je tak zatraceně odolné, nehnije a netrouchnivý a cypřiše tu žijí mnohem déle a dorůstají větších rozměrů než kdekoli jinde.

Lesy na Yakushimě ale nejsou původní. Během staletí byla většina starých stromů pokácená pro dřevo. Ještě v osmdesátých let se tu těžilo. V 1993 byly lesy prohlášené za národní park. Jeho částí je i malý zbytek původního pralesa – 12 km2, kde se nikdy nekácelo. Cypřišům, co jsou starší než tisíc let, se přezdívá yakusugi. Yaku- jako Yakushima. Sugi je cypřiš. Každý má své jméno. Největší a nejslavnější je Jomon-sugi. Cypřiš éry Jomon. Na severní straně Miyanoura-dake (1935 m), nejvyšší hory na ostrově, v nadmořské výšce 1 300 m. Právě k němu se chystám.

Japoncům v goretexu jde pára od pusy

Zastávka autobusu, čtyři hodiny ráno. Je ještě tma. Chce se mi spát. Je mi zima. Zatracená zima. Jde mi pára od pusy. Postupně přichází další lidé a staví se spořádaně do fronty. Samí Japonci, na Yakushimě jsem zatím neviděl jediného cizince. Vypadají jako by také ještě raději spali. Všichni čekáme na první autobus k přehradě Arakawa. Od ní je to k Jomon-sugi pět hodin chůze do kopce. A dalších pět hodin zpět. Říkal to manažer hostelu. A stejně se tváří i letáček s výškovým profilem trasy, který jsem dostal v turistických informacích.

Lehce zamlžené ranní světlo. Pořád zatracená zima. Rukavice a zimní čepice pomáhají, ale nezachraňují. Na parkovišti u startu stezky vykládají autobusy davy turistů. Každý den se jich k Jomon-sugi vypraví kolem pěti set. Japonci v goretexových kalhotách, trekových botách a s velbloudími vaky se protahují. V džínech, keckách nezapadám. Vyrážím po cestě podél řeky po zvlněných kolejích dávno nepoužívané úzkokolejky. Dřív se po ní vozily poražené stromy do údolí.

Po dvou hodinách chůze železnice skončí. Vzhůru do černého lesa vedou dřevěné schody. Tak prudké a úzké, že jsou spíš žebřík. Lidé po jednom šplhají po čtyřech nahoru. Takhle to bude pokračovat až ke stromu. Když ne po schodech, pak po strmé úzké pěšině přes obrovské kořeny, po mokrých kamenech, skrz potoky. Přes spadlé stromy. Kolem několika yakusugi. Kolem Wilsonova pařezu. Obvod vršku téměř čtrnáct metrů. Odhaduje se, že strom byl pokácen někdy před třemi sty lety. Pařez je dutý. Vejdete dovnitř a najdete pramen a malý oltář a divné ticho. A šeptané výkřiky „Sugoi!“ a tlumené ohromené hlasy ostatních turistů.

7 200 letokruhů

Další drápání se do kopce. Pár minut před desátou zahlédnu mezi stromy schovanou dřevěnou plošinu. Jsem u Jomonsugi. Nemůžu až k němu. Mohu si ho jen prohlížet od zábradlí, pět nebo možná deset metrů daleko. Japonka s páskou národního parku na rukávu vysvětluje, že stromu neprospívalo, když si na něj každý den šáhlo pár set lidí. Ale zatím tu skoro nikdo není. Skoro všichni ještě lezou nahoru. Jsem tu jeden z prvních. Jomon-sugi vypadá zatraceně staře. Pokroucený a hrbolatý. Vybělené dřevo bez kúry, jako by kmen byl z kamene. Jeho koruna je ale zelená.

Podle analýzy vzorku z kmene je starý 2 100 let. Ale na to je podezřele velký – podle velikosti by mu mělo být roků 7 200. Jeho stáří se přesně zjistit nedá – vnitřek kmene ztrouchnivěl a je dutý. Výška 25,3 metrů, obvod kmene ve výši hrudi 16,4 metrů, říká cedulka. Jomon-sugi je největší známý cypřiš v Japonsku. I když takhle z dálky, od zábradlí na plošině, mezi ostatními stromy se tak velký nezdá. A už jsem pár velkých yakusugi po cestě viděl.

Jomonsugi a další staré cypřiše nikdo nepokácel, páč jsou moc pokroucené a hrbolaté na to, aby jejich dřevo k něčemu bylo. Narazil na něj Teiji Iwakawa v roce 1966. Při průzkumu lesů kvůli těžbě dřeva. Paradoxně objev spustil hnutí za ochranu lesů na Yakushimě a pomohl těžbu dřeva zastavit. Místo ní nastoupil turismus. Ten dnes tvoří víc než polovinu ostrovní ekonomiky.

Z kopce, proti všem

„Jak je to daleko?“ zastaví mě starší japonský pár. Já jdu dolů, oni nahoru. Nevypadají ani trochu unaveně. Vypadají jako by si jen vyšli na procházku. Většina protažených goretexových a mnohem mladších trekařů je daleko za nimi. Má odpověď „tak čtvrt hodiny“ je ale zjevně potěší. I když to jde z kopce proti všem lidem, co šplhají nahoru, pomalu, zdá se mi, že zpátky u úzkokolejky jsem hned. A zdá se mi, že následující cesta po kolejích nikdy neskončí. Omlácené nohy. Dohonila ranní ospalost. Mám hlad, ale nechce se mi zastavit a vytáhnout onigri z batohu.

Dole na parkovišti čekají dva chlapíci v uniformách národního parku. Zákeřně se usmívají. Zatřepou na mě krabicí, co drží v rukách. Thank-you-box. Kasička na dobrovolný příspěvek. Hodím do ní pět set yenů. Cca sto korun. Dostanu dřevěný přívěšek s obrázkem Jomon-sugi. A pořádný kus surového palmového cukru – z kterého mám v tu chvíli mnohem větší radost.

Pes: Na Yakushimě jsem byl tři dny. Ač by tam mělo „pršet pětatřicet dní z měsíce“, nepršelo ani jednou. Svítilo slunce. Vždy, když to nějakému Japonci řeknu, moc mi nevěří ;)

Pár fotek

Jomonsugi
První polovina cesty k Jomon-sugi vede po nepoužívané úzkokolejce. Na pár místech jsou na kolejích položená prkna, většinou ale jdete po pražcích s hrubém štěrku.
Wilsonův pařez