Kuriana: plovoucí trhy a nedostatek naháněčů

Mnohokrát hraná hra. Mnohokrát vyzkoušená strategie. Tady ani trochu nefunguje. Pár zevlounů postává na lodích zakotvených kolem pilíře. Zírají na mě. Jako by je moje pouhá přítomnost uvrhla do vytržení. Mezitím přirazí přívoz. Místní nastupují. Mávám na kapitána. Ukazuju směrem do vnitrozemí. Odmítavě kroutí hlavou. Po očku sleduju zevlouny kolem pilíře. Nic. Dál zírají. Vzdávám to. Gestikuluju přímo na ně. Nic. Sakra.

Ani nevím, proč mě to překvapuje. V Bangladéši se s turisty nepočítá. Nic divnýho. Přijede jich jen 200 000 ročně. Drtivá většina Indové. Jsem tu už týden a ještě jsem neviděl ani jednoho bělocha. Průvodce Lonely Planet nemá ani 200 stránek. O celé provincii Barisal, kde Swarupkhati leží, v něm jsou jen tři a půl stránky. Swarupkhati v něm vůbec není. I průvodce po Barmě měl před deseti lety stránek 400. V době, kdy Barma byla skrytá před okolním světem za bambusovou oponou, kterou tamní vojenská junta držela pevně zataženou. Tenhle výlet po kanálu jsem si naplánoval s pomocí satelitních map Google, jednoho mlhavého článku z Dhaka Tribune v angličtině a několika strojově přeložených z bengálštiny. V období dešťů je prý na kanále u vesnice Atghar trh s loďmi. Deště skončily před několika měsíci. Ale plovoucí trhy s ovocem a zeleninou se možná konají celoročně. Jen nevím, jestli také každodenně. A taky nevím v kolik hodin.figm

Leda tak autorikšou

Najednou vedle mě stojí chlapík. Džíny. Bílé triko s kapsičkou na prsou. Mluví na mě. Bengálsky. „Bangla – no,“ kroutím hlavou. Ukazuju na loď. Pak na kanál. „Kuriana, Atghar…,“ jmenuju vesnice. Přikyvuje. Dokončuju gesto obloukem ve vzduchu. „…and come back,“ ukazuju na na molo, na kterém stojíme. Pořád přikyvuje. „Za kolik?“ Prázdně na mě kouká. „Za kolik?“ opakuju. Najednou se chytá. Vytahuje mobil a ťuká. Ukazuje mi displej. „1200“. Cca 250 Kč. To zní docela dobře. Do Atghar je to tak deset kilometrů. Se zastávkami po cestě tam a zpátky to odhaduju na tři nebo čtyři hodiny. Vůbec netuším, kolik by to mělo stát. 1 200 taka může být dobrá cena i nehorázná zlodějina. Beru si od něj telefon. Vyklepávám 700. „Autorikša,“ ukazuje na silnici. Znovu zkouším 700. Neúspěšně. Dohadujeme se na tisícovce. Vypadá spokojeně.

Ale žádné peníze nechce. Sám zjevně žádnou loď nemá. Dost možná je to jen náhodný zvědavec, který se jako jediný odvážil na mě promluvit. Zavolá na kapitána na jedné z lodí u pilíře. Ten párkrát šťouchne bidlem do vody a přirazí k molu. Má na sobě kostkovanou košili a lungi. Dívá se na mě zároveň stydlivě a hrdě. Nastupuju na loď. Kapitán nahodí motor a vyrážíme. Mineme zeleninovou tržnici na břehu a proplujeme pod dalším mostem. Přístřešky z vlnitého plechu na kůlech začnou řídnout a město se změní ve venkov. Ani ne za deset minut přirážíme k molu. Tohle určitě není Kuriana? Na molu stojí několik dětí. Koukají na mě s otevřenou pusou. Kapitán jim něco několikrát opakuje. Děti chytají loď a pevně ji drží, aby neodplula. Kapitál se skloní k lavici a vytáhne z pod ní nůž s dlouhou zahnutou čepelí. Přehoupne se přes záď do vody. Osekává vodní plevel, který se namotal na šroub. Za pět minut jsme zase na cestě.

Sedím na podélné lavici ze surového chlupatého dřeva. Motor vydává ohlušující rachot. Přesto je plavba neobyčejně uklidňující. Žádné budovy z ohlodaného zčernalého betonu. Žádný prach. Žádné otevřené stoky plné temně páchnoucí vody, kam bych mohl spadnout. Žádné rikši a autobusy, které by mě mohly přejet. Žádné troubení. Žádní usměvaví Bengálci, kteří by mě neustále zastavovali a přátelsky se dožadovali, odkud jsem a jak se mám. Nic mi nehrozí. Na nic nemusím dávat pozor. Jen voda, prázdné bledé nebe a spousta zeleně. Stromy se místy sklání daleko nad hladinu a my tak plujeme živými tunely. Kolem břehů kotví skromné hausbóty s klenutými přístřešky z tradičních rohoží – nebo moderněji z vlnitého plechu nebo plastu. Proti nám sem tam plují jiné lodě. Některé jen s pár pasažéry, co možná mají namířeno do města na trh. Jiné převáží hory dřevěných klád. Ty určitě mají namířeno do města na trh.

Čaj pro všechny

„Kuriana,“ ukazuje Kapitán na břeh před námi. Ze zelené džungle tam vykukuje pár stavení. Přistáváme. Nevím, co je tu k vidění. Nevím, jestli je tu vůbec něco k vidění. Plánuju se jen tak projít po hlavní a pravděpodobně jediné ulici. Ale Kapitán se automaticky ujímá role průvodce. Bere mě ke guavovému sadu za vesnicí. Stromy jsou vysazené na vyvýšených pruzích země. Mezi nimi široká koryta plná stojaté vody pokryté kobercem rostlin s drobnými zářivě zelenými lístky.

Pokračujeme dál mezi poli směrem ke kanálu, po kterém jsme připluli. Vede tu přes něj minimalistická lávka. Tlustá kláda je jen tak položená na pilířích ve tvaru X z bambusu zapíchnutého do bahna. Rovnoběžně s kládou jsou jako zábradlí k pilířům přivázané další bambusové klacky. Lávka je vysoko nad vodou, aby nepřekážela lodní dopravě. Všimnul jsem si jí a pár dalších, když jsme pod nimi pluli. Vypadaly vratce a trochu nebezpečně. Zkusím po ní přejít kanál tam a zpět. Je naprosto stabilní. Ani při tom nemám pocit, že bych provozoval nějakou akrobacii.

Vracíme se do vesnice. „Silnice,“ ukazuje Kapitán spokojeně na špinavý, ale zjevně nový asfalt pod našima nohama. „Autobus! Už brzo!“ říká s očekáváním v hlase. Zastavujeme v obchodě s dekami. Chatrč sbitá ze stejných chlupatých fošen jako Kapitánova loď. Udusaná hlína přikrytá tenkým PVC s mramorovým potiskem. Na policích tlusté červené prošívané deky a modré polštáře s barevnými květinami. Hubený prodavač má na sobě fialové triko s nápisem Fashion–Sunshine–Style a seprané kostkované lungi. Nesměle se na nás usmívá. „Tohle je můj bratranec. Je to jeho obchod,“ představuje nás Kapitán.

V podobné boudě naproti je malá čajovna. Kapitán zdvořile zdraví hosty. Na otevřeném ohni z dřevěného uhlí se v několika hliníkových konvicích černých sazemi vaří voda. „Já a Kapitán si dáme čaj,“ objednávám. Nikdo sice neumí anglicky, ale pochopí to hned. Majitelka pečlivě myje sklenice, pak je ještě přelévá vařící vodou. Tohle je pravděpodobně nejčistší nádobí, jaké jsem v Bangladéši zatím viděl. Do každé dá kousek zázvoru, lžičku cukru a zalije černým čajem. „Nová metoda!“ ukazuje na zázvor jeden z hostů. Samozřejmě mi neušlo, že sklenice nejsou jen dvě. Je jich sedm. Stejně jako hostů. Platím velkoryse za všechny, stejně mi nic jiného nezbývá. Stojí mě to deset korun.

Vyplouváme hlouběji do vnitrozemí. Lodě, které potkáváme, jsou menší. Je jich méně. Kanál se postupně zužuje. Jestli to takhle bude pokračovat, nebudeme se moct otočit. Zpomalujeme. A pak Kapitán vypne motor docela. Tiše kloužeme po vodě. „Atghar,“ ukazuje. Pár chatrčí. Velká nedostavěná budova z cihel. Snad mešita. Pak mávne směrem k prudkému břehu – a pěti metrům měkkého mazlavého tmavého bahna, které nás od něj dělí. Žádné molo. Jako by se omlouval, že se tu nedá vystoupit. Je mi jasné, proč se místní trh s loďmi koná jen v období dešťů. Teď, za sucha, je tu tak málo vody a že by se sem nevešel. Kanál se prudce stáčí kolem vesnice doprava. Kapitán nechává loď zvolna donést do mělké laguny v zatáčce. Voda se tu rozlévá mezi stromy. Je tu víc místa. Kapitán bidlem opatrně otáčí loď. Opět nahodí motor a vracíme se.

Procházka v bahně

Za chvíli je Kuriana zase na dohled. „Vezmeme to zpátky jinudy,“ gestikuluje na mě Kapitán. Zatočíme do kanálu, co odbočuje doprava. Je širší než ten, po kterém jsme připluli ze Swarupkathi. Kolem břehů se tu objevují kokosové palmy a pod nimi hory sušených skořápek. Ty se používají na výrobu dřevěného uhlí. Kanál se dál pomalu rozšiřuje. Nakonec se připojí do ještě širší řeky. Správně bych asi měl říct „říčního ramene“. Bangladéš totiž celá leží na soutoku tří velkých himalájských řek. Potkávají se tu Ganga, Brahmaputra a Meghna a tvoří největší říční deltu na světě. Všechny řeky jsou tu jen její ramena.

Swarupkathi je odtud tak šest km doleva po proudu na jih. Ale než tam zamíříme, Kapitán mě bere na char uprostřed řeky. Místní tak říkají ostrovům z naplaveného bahnitého písku. Chary jsou pořád v pohybu, proud vody je neustále mění. Ty menší se často jeden rok objeví, aby ten další během období dešťů zase navždy zmizely. Jiné vydrží pár let. Další jsou na místě desítky nebo dokonce stovky let a jsou obydlené. Ty největší na čele delty mají i stovky km² a žijí na nich miliony lidí.

Hádám, že tenhle char patří do kategorie „vydrží pár let“. Na délku má možná dvě stě metrů. Je porostlý vodními hyacinty a divokou cukrovou třtinou s bílými střapatými květy. Obydlený není. Tmavě šedý mokrý písek se pod mýma nohama měkce bortí i daleko od břehu. Není těžký a ani se mě nesnaží vcucnout jako bažina. Jen moc nedrží a stopy se hned plní vodou. Protože si nechci nabrat do bot – aspoň ne moc – našlapuju zlehka jak jen to jde. Kapitán nechal svoje žabky na lodi. Věděl co dělá. Takhle špinavé boty jsem snad ještě neměl. Ale když je zpátky u lodě zkusím opláchnout, jde to samo. Nakonec, je to jen písek a tak stačí párkrát zaráchát ve vodě a po špíně není ani stopy.

Špinavý kouř

Vyplouváme zpátky do Swarupkathi. Ve vzduchu se objeví nenápadný ale nezaměnitelný pach studeného zatuchlého prachu a popela, se štiplavými podtóny síry. Takhle páchne jen špatně spalované mizerné uhlí. V dálce z několika krátkých komínů na protějším břehu stoupá špinavý kouř. Cihelny. Druhá připomínka toho, že Bangladéš leží v říční deltě. Právě proto, že skoro celá země je z naplaveného písčitého bahna, není tu žádný kámen. Musí se draze dovážet. A beton pochopitelně taky. Všechno – včetně chodníků a méně frekventovaných silnic – je tu z cihel.

Kapitán stočí loď ke břehu. Přistáváme u největší z cihelen. Vyškrábu se po nízkém břehu přímo mezi dlouhé lány schnoucích cihel. Jsou od sebe oddělené zdmi vyskládanými z těch už usušených, co čekají na vypálení. Uprostřed nejbližšího z lánů sedí v podřepu čtyři dělníci. Dva mají při ruce dřevěnou formu. Vždy ji napěchují šedohnědým bahnem, které jim připravují ti druzí dva. Z formy pak přímo do řady vyklopí cihlu. Když letí vzduchem, vypadá, že je ohebná jak guma, zcela v rozporu s mojí představou o chování mokrého bláta. Dělníci si mě hned všimnou. Jak je na celém Subkontinentu zvykem, přeruší práci, stoupnou si a začnou na mě upřeně civět. Jeden z nich prohodí pár slov s Kapitánem, aniž by ze mě spustil oči. Ale překvapivě rychle je to omrzí a zase se pustí do práce.

Cihelen jako tahle je v Bangladéši přes osm tisíc. A jako tahle, všechny jsou podél řek. Berou z nich jednu ze dvou základních surovin potřebných k výrobě cihel. Vodu. Ta druhá, jílová půda, se těží z úrodných polí, na kterých pak minimálně tři roky. Uhlí k vypálení se nakupuje ze sousední Indie. Samozřejmě to nejlevnější a tedy nejméně kvalitní. I proto má Bangladéš naprosto otřesné znečištění vzduchu. Dokonce prý nejotřesnější na světě. Zvlášť teď v zimě během cihelné sezóny. Teď totiž neprší a tak nehrozí, že by déšť rozmočil ještě nevypálené cihly. A protože neprší a ani netaje sníh v Himalájích, nehrozí, že by rozvodněné řeky smetly všechny cihly, vypálené i nevypálené.

Facebook?

Dál po proudu se u břehu vynoří zakotvená třípatrová modrá kostka Plovoucí nemocnice. Jsme zpátky ve Swarupkhati. Nemocnici jsem zahlédl ze silnice, když jsem ráno do města přijížděl. Po dalších pár set metrech následuje loděnice. Je hned vedle autobusáku, kde jsem vystoupil. Na břehu se tu válí rezaté trupy lodí. Dělníci je natírají záplatami jasných barev. Jako by vždy vzali plechovku barvy, která byla zrovna po ruce. Takhle z vody vypadají veliké, ale samozřejmě se vůbec nedají porovnat s těmi v loděnici v Dháce.

Kapitán stočí loď z řeky do kanálu. Proplujeme teď už ztichlým trhem se dřevem. Břehy jsou pořád obložené hromadami klád k prodeji, ale lidé jsou už pryč. Přistáváme u mola, odkud jsme před třemi a půl hodinami vypluli. Platím dohodnutou tisícovku. A přidávám dvě stovky navrch. Ty co jsem původně usmlouval. Kapitán se spokojeně usmívá, ale jako by zároveň říkal „to nemuselo být.“ A jako by to myslel vážně. Jako by ho víc než peníze zajímalo něco jiného. „Facebook?“ ptá se. „Nemám,“ přiznávám omluvně. „Facebook?“ ptá se ještě jednou a vytahuje mobil. Aha! Chce si udělat selfie na Facebook, dochází mi. Vozit turisty je zjevně zajímavější – nebo aspoň neobvyklejší – aktivita, než vozit kokosy nebo zeleninu na trh. Pózujeme a cvak cvak. Fotky hned nahrává na Facebook.

Výsledek: plovoucí trhy 0. Zítra ráno se při čekání na Raketu dozvím, že všechny plovoucí trhy – nejen ty s loďmi – se konají jen v období dešťů. I přes tu 0, výlet pět hvězdiček z pěti.