Mohu vidět vaši zpáteční letenku?

Na displeji červeně svítí 13,1 kg. Můj batoh na pásu check-in přepážky na letišti v Bangkoku. Let do Japonska, s přestupem v Taipei. Můj pas v ruce Thajky za pultíkem. Ale místo očekávaného úsměvu vidím kamennou tvář. Místo obvyklého „Okénko nebo ulička?“ slyším „Mohu vidět vaši zpáteční letenku?“

„Žádnou nemám, z Japonska odpluji lodí do Číny. Mám v pasu čínské vízum,“ ukazuju. „Pak vás musím požádat, abyste si teď koupil letenku z Japonska, jinak vás nemůžu zacheckovat.“ – „Cože?“ – „Je mi líto, ale to jsou japonské imigrační předpisy. Všichni cestující musí mít letenku ze země,“ vážně se na mě dívá. „To není pravda,“ odporuju. Vím to. Volal jsem na japonskou ambasádu. Vím, že žádné opravdové imigrační předpisy nejsou. Záleží na úředníkovi. Jestli vás do Japonska pustí nebo ne. Nakonec musím podepsat papír, že když mě do Japonska nepustí, aerolinka za to nenese žádnou zodpovědnost a letenku pryč si zaplatím sám.

Při přestupu v Taipei mně to nedá. U kiosku s internetem hledám, kolik stojí letenky z Japonska. Možná bych si měl nějakou koupit. Třeba Korean Air létá z Fukuoky do Soulu za 10 000 káčé. Za zrušení letenky si účtují jen šest stovek, zbytek vrátí. Ale nekoupím si ji. Myslím jako vítěz! Vyčistím si zuby a převléknu se do čistého trička. A po přistání v Tokyu si pro jistotu nasadím brýle, které normálně nenosím. Vypadám tak víc seriózně, tvrdili moji japonští spolužáci z Bangkoku.

Imigračního úředníka žádná zpáteční letenka nezajímá. Zajímají ho moje otisky prstů. Zajímá ho, proč jedu do Japonska. „Jsem turista,“ tvářím se jako turista. „A to tu chcete zůstat celé dva měsíce?“ podívá se nevěřícně do mé Arrival card a pak zpět na mě. „Ano, celé dva měsíce.“ – „Vítejte v Japonsku,“ rozzáří se a vrátí mi pas. V něm samolepka, která mi dovoluje v Japonsku zůstat 90 dní.