The Loop, den druhý: po krk v bahně

Přejedu most v Tha Lang. Pokračuju po náspu přes jezero. Tady je užší, jen tak akorát pro silnici. Stejně jako včera se dál klikatí mezi ostrůvky a hlubokými lesy mrtvých stromů ve vodě. Možná po deseti kilometrech se silnice začne nenápadně zvedat. Jezero zmizí. Štěrk přejde v červenou hlínu a ta se záhy změní v mazlavé lepivé červené bahno.

V hlubokých kolejích vyjetých náklaďáky jsou hluboké koleje vyjeté motorkami. Mizí pod vodou kaluží velikosti menších rybníků a objevují se na protějším břehu. Někdo to tedy projel. To nebude hlubší než 30 cm vody, hádám. Ale popravdě, než tam vjedu, nevím nic. Cítím, jak mě kolej nekompromisně vede. Nebráním se, jen opatrně plynem směruju motorku. Jedu pomalu. Na dvojku. Abych měl dost výkonu, kdyby bylo potřeba – ale zase ne zbytečně moc. Stojím ve stupačkách a visím za řidítka dozadu. To abych si nerozbil hubu, kdyby pod vodou bylo kamení. Nebo odplavený patník. Nebo poražený strom. Kdybych tady zapadnul, sám motorku z lepivého mazlavého bahna nevytáhnu.

Takhle to pokračuje snad deset snad dvacet kilometrů. A pak najednou je bahno pryč. Tou bažinou jsem projel, aniž bych sundal nohy ze stupaček. Jen nemám od bláta jen boty jako Ralf. Mám od bláta i kalhoty až nad kolena. Mám od bláta i triko. I helmu. Po pár minutách všechno to bahno ztvrdne. Kalhoty nejdou ohnout, jen přelomit.

Vietnam 36 km ↗

Silnice je jen taková lepší polní cesta. Udusaná hlína sem tam zpevněná balvany. Obří výmoly sem tam vyrovnané pískem. Vesnice „Odminováné ve spolupráci s Mines Advisory Group“. Nízká horská džungle. Letím si hladce skoro-stovkou. Než se naděju, cesta jako by nic přejde v špinavou čtyřproudou betonovou dálnici. A ta sotva po kilometru skončí na křižovatce s nefunkčním semaforem uprostřed města. To už musím být v Lak Xao. Jiná křižovatka v téhle části Laosu na desítky kilometrů daleko není. Cedule „Vietnam 36 km ↗“ to potvrzuje. Mám namířeno ↖, ale na malý výlet na hranici mám čas.

Úzká horská silnice se klikatí podél řeky s peřejemi. Už jsem tu kdysi byl. Před deseti lety jsem tu hranici překročil směrem z Vietnamu. Tenkrát byl leden a byla zima. Silnice mizela v padajících mracích. Dnes je slunečno. A odstředivá síla v zatáčkách je na motorce o dost větší zábava než v nacpaném autobusu. U hraničního terminálu jsem si sednu na lavičku a oklepávám nejhorší bahno. Jeden z celníků se přijde zvědavě podívat. Jinak je tu liduprázdno. Mám pocit, že můj příjezd je největší událostí dne.

Otáčím se a vyrážím do Konglor, mého dnešního cíle.

Kalhoty mám od bláta až nad kolena. Když bahno ztvrdne, kalhoty nejdou ohnout, jen přelomit.