Yangon Touchdown

Rolujeme po lesklé mokré ranveji k jedné ze čtyř bran miniaturního letiště. Nízké oranžové pozdně odpolední slunce, kolem betonové plochy čerstvě umytá elektricky zelená tráva. Yangon (dříve Rangún). Hlavní město Myanmaru (dříve Barmy).

Řada taxíků před terminálem. „Kam to bude?“ – „K Sule Paya. Hotel Okinawa.“ – „Okinawa není dobrá.“ – „Není dobrá? A co Golden Smiles? Nebo Sunflower?“ – „Všechny stejný. Špinavý, spousta moskytů. Vezmu tě ke kamarádovi, má hotel kousek od Sule Paya, hned za Sakura Tower. Nový, čistý, bez moskytů. Jen deset dolarů za pokoj.“ Jasně. Něco podobného jsem slyšel od taxikářů snad už tisíckrát. Jen některé hotely zavřely. Jiné vyhořely. Majitelé umřeli. Propadli se do pekla. „Pojedeme do Okinawy,“ říkám.

Třicet nebo čtyřicet let stará hranatá Toyota. Bílá. Otřískaná. Jako skoro všechna auta, co míjíme. Jsem ve filmu ze sedmdesátek? Venku za staženým okýnkem se koná neurčité bezčasí. Míjíme typicky asijské betonové obytné bloky, o pár metrů dál britsky koloniální budovy, které sem snad někdo transplantoval z Indie. Ospale rušné ulice, z každé mezery čouhají stromy a tráva a plevel podezřele plné energie. Není jasné, jestli tropický prales byl už skoro vytlačen a tohle jsou poslední zbytky – nebo jestli vše už naopak začíná zarůstat. A i když má prý Yangon šest milionů obyvatel, atmosférou je někde mezi vesnicí a maloměstem.

Jezdí se tu napravo, jako v Česku. Ale zdá se mi, že něco je špatně. Asi jsem si za těch posledních pár měsíců v ThajskuJaponsku, kde se jezdí vlevo, odvyknul. Stejně se nemůžu zbavit dojmu, že je to nějaký podezřelý. Pak mi to dojde. Auto má volant na špatné straně. Později zjistím, že v Barmě se sice jezdí vpravo jako u nás, ale snad všechna auta sem byla buď propašovaná právě ze sousedního Thajska nebo dovezená jako second-hand z Japonska.

Když dorazíme do města, slunce dávno zapadlo. Zakroužíme po objezdu kolem zlatě zářící pagody Sule Paya a zahneme do temné uličky. Poprchává. Uliční lampy nesvítí, neurčité dlouhé stíny v reflektorech auta. Dovnitř se dere mokrý pach spálené nafty a spolu s ním nakrknuté vrčení diesel generátorů. Jak v následujících dnes zjistím, výpadky elektřiny jsou v Barmě běžné – a plánované. „Okinawa,“ taxikář kývne na malý dřevěný domek s vchodem ztrácejícím se v džungli okrasných rostlin, který se krčí hned vedle nepatřičně velkého bílého mrakodrapu. Platím. Pečlivě zkoumá pětidolarovku. Není špinavá, popsaná, přeložená. Její série nezačíná CB. Spokojeně jí položí na plexi tachometru. „Užijte si výlet, pane!“