Obchody s oblečením. Kabelkami. Klobouky. Boty. Spodním prádlem. Ne, nejsem v Harajuku. I když se tak Sugamu někdy přezdívá. Oproti Harajuku tu nefrčí boty na podpatku. Ani gothic lolita make-up. Nebo růžové a zelené vlasy. Vlasy jsou tu šedé. Sugamu se přezdívá Obaachan no Harajuku. Harajuku pro babičky.
Přeměna téhle ulice na severu Tokia v butik pro důchodce začala chrámem Kogan-ji, kam se staří chodí modlit za dobré zdraví. V chrámu je totiž socha boddhisatvy Kannon – a ten umí vyléčit všechny bolesti, pokud umyjete odpovídající část sochy. Poněkud morbidně se k němu můžete modlit i za rychlou a bezbolestnou smrt. (I toho někteří japonští důchodci využívají – aby nebyli na obtíž svým dětem, které by se o ně případně museli starat.)
Sugamo je možná model budoucích nákupních ulic Japonska. Pětině obyvatel je víc než pětašedesát let – a narozdíl od předcházejících důchodcovských generací jim není úplně jedno, co si vezmou na sebe. Samozřejmě i tak je oproti opravdovému Harajuku oblečení a doplňky v obchodech Sugama takové, no nemoderní. Jako pro vaší babičku. Největší hit je červené spodní prádlo. „Musí být červené,“ dozvídám se, „červené nejvíc hřeje.“ Stejně bezpochyby hřeje také saké, které tu nalévají na každém rohu. A nemoderní tu není jen oblečení. Nemoderní je i jídlo. Francouzské palačinky stočené do kornoutu, které jsou velký hit mezi teenagery v Harajuku, si tu nedáte. Babičky mají raději rýžový koláč s fazolovým džemem.
Sugamo je jako zpomalená verze Tokia. Nikdo tu nechodí rychle. I cyklisté se tady pohybují uměřenou rychlostí. Z reproduktorů hraje tak děsivá a děsivě pomalá elevator music, až mám strach, aby stařečky nezpomalila definitivně.
Pár fotek
Kogan-ji. Chrám, kam se stařenky a stařečci chodí modlit za dobré zdraví a kterým celé Harajuku pro babičky začalo.
Oproti opravdovému Harajaku je oblečení a doplňky v obchodech Sugama takové, no nemoderní. Jako pro vaší babičku.
