Ambon Manise

Před letištní budovou stojí bílý autobus s modrým nápisem DAMRI na boku. Kyvadlová doprava do města. Nemusím taxíkem. Nemusím hledat, kde zastavuje bemo (veřejný minibus). Kupuju lístek. „Hatyu nem,“ dožaduje se chlapík za okénkem. Nerozumím mu ani slovo. „Hatyu nem,“ zopakuje. Nerozumím. Ale v podobných situacích se vždy ptají, kolik. Jako když přijdu sám do restaurace a objednám si smaženou rýži. Vždy následuje „Satu? Jednu?“ a tázavý pohled. Ukazuju na prstech a říkám „One person, jedna osoba.“ Teď je na řadě on: nerozumí mně. Opakuji. Napíše něco na lístek a podá mi ho. Je na něm kolonka Jméno. Kupodivu se nejmenuju One Person. Je ze mě Van Basten.

Betonová idyla

V dálce, za třpytivě modrým modřem odpolední slunce ozařuje bílé domy města, v oparu za nimi zelené kopce. Idyla. Však také místní svému městu a ostrovu přezdívají Ambon Manise, sladký Ambon. Ale když autobus po hodinové okružní jízdě kolem zátoky dokodrcá do města, připadám si jako ve vybombardovaném Bagdádu. Město podivně rozbitý. Chybějí celé městské bloky. Haldy suti s trčícími zkroucenými armaturami v zaplevelených prolukách. Řítící se ohrady z děravého rezatého vlnitého plechu. Po ošklivých betonových budovách se jak tropické kamufláže vlní černé fleky, které tam vyžrala vlhkost a plíseň. A k tomu všemu na každém kroku kostel, před každým cedule jiné protestantské církve.

Jako by s Ambonem bylo něco v nepořádku. Vzpomenu si na Berlín přelomu tisíciletí, kdy Zeď byla již dávno prič, ale zuřivý stavební ruch ještě nestačil zahladit trhliny způsobené několika desítkami let jeho rozdělení. I Ambon má pohnutou historii.

Rozvášněné davy a záhadní provokatéři

Snad to na konci ledna 1999 začalo sporem mezi řidičem minibusu, křesťanem, a nějakým muslimem – podle některých to byl průvodčí, jiní říkají, že nějaký náhodný opilec, podle dalších celá partička Bugisů, chudých přivandrovalců z ostrova Sulawesi. Všichni se ale shodnou, že za pár hodin městěm pochodovalo 600 rozvášněných muslimů a vypalovali domy a obchody křesťanů. Říká se, že jim někdo nakecal, že křesťané vypálili mešitu. Říká se, že ten někdo řídil i výběr objektů k vypálení. Kdo to byl se neví, ale ví se, že to byli neznámí lidé, kteří nebyli z Ambonu.

Různí záhadní provokatéři pak nepokoje rozšířili na celé Moluky. Následovaly 4 roky bojů, odhadem přes 5 000 mrtvých a 700 000 vyhnaných z domovů (tj. přes 40 % populace souostroví). A stejně, jak to vše záhadně začalo, to i skončilo. Jako by to všechny zúčastněné přestalo jeden den bavit. Dnes je v Ambonu a na celých Molukách klid.

I přes děsivou historii a současnou podivnost města ale musím uznat, že místní mají pravdu. Sladký Ambon. Navzdory všemu Ambon kupodivu není hnusné město. Kromě zaplevelených proluk tu je i spousta parků. Stromy v ulicích. Promenáda kolem moře. Na indonéská hlavní provinční města fakt dobrý :)