Jmenuji se yan a jsem fotograf & cestovatel.

Stojíme ve stínu vedle benzínky v centru Nikšiče. Snídáme burek z pekárny přes ulici. Se sýrem a s masem. Prohlížíme mapu. Máme namířeno ke slavnému Kotorskému zálivu. Ale nejdřív si uděláme zajížďku ke klášteru v Ostrogu, plánujeme. Není to daleko. A na fotkách vypadá skoro neuvěřitelně. Budovy přilepené k svislé skalní stěně vysoko nad údolím. Prý nejoblíbenější poutní místo v Černé Hoře.  více

Tři ráno. Budí mě štěkot. Už poněkolikáté. Japonka si klidně spí. Večer ten vlčák sotva ležel před restaurací u silnice. Vypadal tak na sto let. Teď obchází usedlost ve velkých kruzích a štěká. Odhání medvědy, které slibovala cedule na křižovatce? K tomu jako by někdo nedaleko sekal trávu tupým srpem. Medvědi přece trávu nežerou? Nebo žerou? Najednou si pár metrů od chatičky hlasitě odfrkne kůň. Leknutím skoro spadnu z postele. Tak to byla ta tupá sekačka.  více

Je pozdě odpoledne. Jsme na hranicích mezi Bosnou-Hercegovinou a Černou Horou. Přechod Hum–Šćepan Polje. Hlavní tah mezi Sarajevem a Podgoricou. Bezvýznamnější silnice snad neexistuje. Konec světa. Tady na bosenské straně je jen pár stavebních budek. Před námi tři nebo čtyři auta. Sotva stihnu vytáhnout pas a jsme z Bosny venku.  více

Ráno vyrážíme z Mostaru. Dnes míříme do Černé Hory. Z města jsme hned venku. Jedeme vyprahlou krasovou krajinou. Ze silnice koukáme na zříceninu hradu na kopci. Blagaj. Zapomeneme, že se chceme pod ním zastavit u pramene řeky Buna – zjistím to až za pár dní, až budu koukat do poznámek s plánem výletu. Včera jsme zkrátka věnovali víc pozornosti horám grilovaného masa k večeři a poslouchání válečných historek majitele hostelu.  více

Zatraceně brzo ráno. Před rozedněním. Od řeky leze vlhká zima. V mlze rozmazaně září světla lodí zakotvených v nedalekém přístavu. Zvuky v mlze zní taky rozmazaně. Tady na opuštěném temném molu postávají lidé zachumlaní v chlupatých dekách. Tiše pozorují řeku. O pár metrů dál o pár minut dřív řezníci porazili prase. Teď visí za zadní nohy na dvou kůlech zaražených do bahna na břehu. Řezníci ho pářou v půl.  více

Som Tam Jay So je typická venkovská restaurace. Vitrína s kusy grilovaného masa. Pult s řadou velkých keramických hmoždířů pro přípravu salátu som tam. Pár stolků ve dvoře pod slunečníky. Další v přístřešku z vlnitého plechu, co vypadá jako garáž. Uprostřed klidné ulice, jako někde na thajském venkově. Ale nad korunami stromů se tyčí mrakodrapy. Jste v centru Bangkoku. Pár kroků od ulice Silom.  více

Vstáváme v šest ráno. Dnes nás čeká Großglockner-Hochalpenstraße. Snad nejslavnější alpská vyhlídková silnice. Chceme ji mít jen pro sebe. Nebo aspoň skoro. Otvírá sice už v pět – ale to bude ještě děsná zima.  více

V noci neprší. Je strašná zima. Nehledě na tlustou nafukovací karimatku. Nehledě na termoprádlo. Probudím se kolem šesté. Další dvě hodiny se přemlouvám, že ještě na hodinu usnu. Zima mi to ale nedovolí. Před osmou to vzdávám. Vylezu ze stanu. Jde mi pára od pusy. Blankytně modré nebe ale slibuje krásný den. Na sluníčku už je vzduch spíš svěží než mrazivý. Voní létem.  více

Hned ráno z Prato allo Stelvio vyrážíme do Merana. Vede tu jen jedna silnice. Údolím řeky Adige. Mezi sady s dokonale nalinkovanými řadami ovocných stromů. Hlavně jabloně, ale pěstují se tu i meruňky a exotičtější ovoce. Sem tam nenápadné ukazatele na továrny na slavný tyrolský špek.  více

Když ráno vykoukneme z karavanu, svítí skrz mraky slunce. Ne moc přesvědčivě. Procházku k železniční mu viaduktu raději neopakujeme. Nechceme zase přivolat bouři jako včera. Balíme mokrý stan, v kterém jsme nespali. A ještě než vyrazíme na cestu, zastavujeme se v supermarketu pro snídani. Jako vždy chleba a sýr.  více

Pár minut po sedmé ráno. Ač takhle brzo a v horách, slunce už začíná ohřívat vzduch. Čeká nás další tropický den. Balíme stan a jedeme do Švýcarska. Snídani si dáme někde po cestě.  více

Sedm ráno. Vystrčím hlavu ze stanu. Azurová obloha. Letní vůně. Tráva a voda nedalekého Bodamského jezera. Jasný příslib horkého dne.  více

Na dnešek máme naplánovaný přesun k Bodamskému jezeru. Po nedálnicích je to skoro pět set kilometrů. Na dálnici se mi celý den vlát na CRF250L na hranici možností moc nechce. Japonka je na tom s PCX stejně.  více

Na začátku července jsme si s mojí Japonkou půjčili na celé léto motorky. Hondy. Já skoro-terénní CRF250L. Japonka skútr PCX125. Po Asii máme oba najeto desetitisíce kilometrů. Po Evropě jsem najel nejvíc asi v motoškole. Japonka ani to ne. Řidičák dělala v Japonsku. První výlety tak byly přiměřeně ambiciózní velikosti našich strojů. Krušné Hory. Saské Švýcarsko. Jižní Čechy a kousek Rakouska. Ale samozřejmě. V Evropě je jen jedno místo, kam jako motorkář prostě musíte jet. Alpy.  více

Restauraci Ruam Tai najdete ve čtvrti Bangkok Noi. Na „špatné“ straně řeky, kam se většina návštěvníků města nikdy nevypraví. Deset minut pěšky od trhu Wang Lang (ตลาดวังหลัง) a nemocnice Siriraj. Vypadá úplně obyčejně. Červený vývěsní štít jen v thajštině. Utilitárně vykachlíkované zdi. Staré dřevěné stoly s modrou umakartovou deskou. Jen nebývale dlouhý pult s oranžovými curry naznačuje, že jde o něco speciálního.  více

Často se mě lidé ptají, proč tak rád jezdím do Asie. Konkrétně té jihovýchodní a východní. Přirozeně mám spoustu dobrých odpovědí. Skvělý jídlo. Bezva lidi. Krásná příroda. Kultura (včetně té pop-) a města. Ale to není všechno. Dám vám pár (desítek) příkladů…  více

Při cestách do exotických zemí narazíte na divné jídlo. Ne sem tam. Často. Každý den několikrát. Nemluvím o výletech do středních Čechách a vynálezech jako je kuře s broskví. Mluvím o opravdu exotických zemích. O Asii. A o opravdu podivných jídlech.  více

Or Tor Kor není největší trh v Bangkoku. Ani nejexotičtější. A určitě ne nejlevnější. Na rovinu, na místní poměry je docela drahý. Místní vám ale řeknou, že na něm koupíte ty nejlepší čerstvé potraviny ve městě. Navíc je to snad nejčistší a nejorganizovanější trh v Thajsku. Možná v celé Jihovýchodní Asii. A kdyby vám ani to nestačilo – dá se tu skvěle najíst.  více

Mám rád klasické papírové mapy. Nástěnné mapy světa. Skládací turistické mapy. Tabule na návsích. A rozcestích. A náměstích. I ty podrápané a vyšisované. Neprakticky těžké několikasestránkové autoatlasy Evropy. I ty beznadějně staré a neaktualní.  více

Před restaurací na hlavní ulici stojí tabule s obrázkem autobusu. Ukazuju na tabuli a říkám „Magwe.“ Snažím se koupit lístek na autobus. Do Magwe. Holka z restaurace na mě jen nechápavě kouká. Pak se rozzáří. Jako by porozumněla. „Yangon? Mandalay?“ radostně navrhuje dvě největší barmská města.  více

Stojím na vrcholku zdaleka nejvyššího kopce v okolí. Na ochozu zlaté pagody. Sotva se sem dalo vyškrábat a prodrat ostnatými keři na úbočí. Na obrovské zlaté obloze rozmáchle zapadá slunce. Opar mezi kopci. Na jejich vrcholcích pagody a chrámy. Dole stříbrně zlatě probleskává voda. Království z exotické pohádky. Mytické město z epické fantasy. A tohle místo má i patřičně pohádkové jméno. Království Arakan.  více

Sotva třicet centrimetrů široké prkno se pode mnou povážlivě houpe. Neopatrný krok vedle a skončím v bahnité vodě tři metry pode mnou. Trik je nezastavovat se uprostřed podobných úzkých houpacích prken. Jeden dva tři čtyři rozhodné kroky a jsem na palubě zrezlého vraku. Projdu na jeho druhou stranu a přeskočím na dolní palubu trajektu připraveného k odplutí.  více

Klesáme na přistání přistání v Sittwe. Západní cíp pobřeží 100 km od Bangladéše. V růžovém oparu hluboko pode mnou ubíhá podivuhodná vodní krajina. Řeka Kaladan se tu vlévá do Bengálského zálivu. Ústí je široké několik kilometrů. Plné písečných naplavenin a ostrovů. Břehy obehnané zelenými mangrovy. Zvrásněné kopce jak hřbety koupajících se draků.  více

Jdu od Sule Paya úzkou uličkou směrem k tržnici. Naposledy jsem byl v Yangonu před pěti lety. Naštěstí to vypadá, že se toho moc nezměnilo. Ano, mají tu teď bankomaty s nálepkami Visa a Mastercard. Jinak je to to samé rozpadající se koloniální město, které každou minutu pohltí nezastavitelná džungle. Vynořím se kousek od hotelu Central. A z červeného vývěsního štítu se na mě směje Kolonel Sanders.  více

Je-li pro vás sladké vepřové v rýžovém těstíčku se zeleným chilli jako dezert příliš dobrodružné a hoblovaný led s barevným sirupem příliš moderní, bude pro vás tradiční lepivá rýže s kokosovým mlékem a mangem to pravé. Jen si ji nedávejte u stánku na bangkokské ulici Khao San. Tam mají snad tu nejhorší, jakou v Thajsku najdete. Naštěstí jen deset minut pěšky odtamtud dostanete snad tu nejlepší.  více

Thajsko je tropická země. Většinou je tu přes třicet stupňů. Když pak v zimě přijde studená fronta a teplota klesne pod pětadvacet, Thajci začnou smrkat, obléknou svetry a tváří se sklesle. Přesto vždycky tvrdí, že zimu mají rádi.  více

Přejděte nesmyslně rušnou křižovatku před nádražím Hua Lamphong. Zahněte do první uličky nalevo za vodním kanálem. Mezi dílny svářečů a strojařů a klempířů. Tady na samém kraji bangkokské Čínské čtvrti najdete restauraci restauraci Khao Muu Daeng Si Morakot (ร้านข้าวหมูแดงสีมรกต), kde – jak její název říká – servírují rýži s červeným vepřovým. Už přes padesát let.  více

Je pár minut před polednem a v restauraci Sanguan Sri v centru Bangkoku není jediné volné místo. Přitom to tu vypadá jako v podnikové kantýně. Nízký strop. Levné skládací židle. Ještě levnější stoly bez ubrusu. Ty nejobyčejnější talíře a příbory. Menu zatavené v plastu. S přelepenými cenami napsanými rukou. Na ničem z toho nezáleží. Tady dělají nejlepší zelené curry s hovězím, jaké jsem kdy jedl. Jen ho dělají jen jeden den v týdnu.  více

Restaurace Khao Tom Bawon (ข้าวต้มบวร) už přes 65 let vaří khao tom. To je čínská kuchyně pocházející z oblasti Teochew ve východním Kantonu spojená s výrazným thajským vlivem – převážně jídla restovaná na woku ze surovin typických pro thajskou kuchyni, ale spíš jen pikantní než ostré a více mastné. Podávané s rýžovou polévkou khao tom, po které tahle kuchyně dostala svůj název.  více

Nai Soey je nenápadná restaurace uprostřed ulice Phra Athit. Kousek od řeky. Nedaleko hlavní baťůžkářské ulice Khao San. Kdekoliv jinde v Bangkoku byste si jí na první pohled ani nevšimli. Ale sem mezi kavárnami a hostely pro turisty a bary pro thajské hipstery lehce nezapadá – i když je tu o pár desítek let déle.  více

Petchaburi soi 5 je jedna z nejlepších ulic na pouliční jídlo v Bangkoku. V přízemí snad každého domu je nějaká restaurace. Nejlepší je přijít večer, kdy mají otevřeno všechny a ještě k nim přibudou stánky se sladkostmi, ovocem a thajských čajem. Uprostřed uličky, která soi 5 spojuje se soi 7, najdete restauraci Pe‑Aor (ร้านพี่อ้อ).  více

Nemůžu spát. Na mně vyhrazených 60 cm se nemůžu ani otočit. A vždy mě probudí buď chrápání spáče vpravo nebo převalování toho vlevo. Jsem na Ue-edoya. Horské boudě necelých 400 výškových metrů pod vrcholem Fuji. Mám tak čas poslouchat strašidelné kvílení větru. Zdá se mi, že celou noc zesiluje. Už večer se proti němu téměř nedalo jít. Půjde v tom vůbec vylézt nahoru?  více

Mlha je tak hustá, že vidím jen na pár kroků před sebe. Nohy mi kloužou v černém sopečném popelu. Je mi zima. Lezu na Fuji. Nejvyšší horu Japonska. 3 776 metrů. Zvedá se rovnou od moře. Žádné hory kolem. Osamocený archetypální kužel stratovulkánu. Jako z dětské kresby.  více

Ranní Yangon. Sotva se rozednilo. Na rohu třicáté druhé ulice a Maha Bandula Road stojí taxík. Nahýbám se k otevřenému okénku. „Autobusové nádraží?“ ptám se řidiče. „Myslíte Aung Ming Lar, pane? To je za pět dolarů,“ oznámí mi hned cenu. Ani nesmlouvám. Bývá to o dolar víc.  více

Letím z Manily. Na jih. Na ostrov Palawan, tu 450 km dlouhou čáru země, která rýsuje hranici Jihočínského a Suluského moře. Letová hladina kolem tří tisíc metrů. Těsně nad bachratými oblaky. Rozzářené azurové výhledy na moře a nebe. Desítky zelených ostrovů obtažených bílými linkami písečných pláží.  více

Koupu se v horké minerálce v Dōgo onsen. Je tu plno lidí. Na japonské lázně neobvykle živo. Všimnu si Japonce, co bez hnutí sedí v protějším rohu bazénu. Zdá se mi, že ani nemrká. Hranatý tvrdý obličej. Na krátko střižené hranaté vlasy. Karikatura gangstera z japonského komiksu. A na pravém rameni má drobnou kérku. Co tu sakra dělá? V Japonsku se s tetováním do lázní přece nesmí?  více

Ulice s obchody se suvenýry pod schodištěm ke chrámu Konpira-san. Usmívající se Japonka mi točí do kornoutu zmrzlinu z tofu. Posype ji čerstvě nasekanou jarní cibulkou. Kápne na ni trochu sójové omáčky. Opatrně ochutnávám. Je to trochu jako studený udon, polévka s bílými pšeničnými nudlemi.  více

Kdesi v divokých horách ostrova Shikoku. Sotva půl hodiny do setmění. Projíždím vesnicí Nagoro. První živá vesnice za posledních čtyřicet minut. Lidé tu zevlují na lavičkách před domy. Před školou hlouček klábosí. Pár důchodců pleje zahrádky mezi domy. Ale něco není v pořádku. Nikdo se nehýbe. Jako by všichni v jeden okamžik strnuli.  více

Vcházím do recepce hotelu. Zdraví mě personál v nažehlených uniformách. „Máme pokoj, noc za 130 dolarů,“ usmívá se úslužně recepční. Mám pocit, že někdo nažehlil i její hlas. „Přejete si pokoj vidět?“ Že obvykle za ubytování utratím cca 10× méně, si nechávám pro sebe. „Ano, prosím,“ odpovídám ležérně.  více

Sedím na lavičce křivě sbité z chlupatých nehoblovaných prken v chatrči u prašné silnice z udusané hlíny. Pod nízkou střechou z celtoviny je skoro stejné vedro jako přímo na poledním slunci venku, jen vzduch se tu ani nehne. Se mnou tu posedává asi deset nebo patnáct místních. Žvýkají betel a plivou rudě obarvené sliny, co vypadají jako krev, na zem chatrče.  více

Futruju se grilovaným kuřetem na nočním trhu před nádražím v Kanchanaburi. „Aroy may, je to dobrý?“ zeptá se mě z ničeho nic kolemjdoucí chlapík. „Aroy maak, moc dobrý,“ zvednu oči.  více

„…zahneš na Jalan Penang, mineš trh nalevo a pak policejní stanici napravo. Naproti ní přes křižovatku je taková malá ulička. Na rohu je Joo Hooi Cafe v něm stánek s laksou,“ vysvětluje mi Fang na recepci hostelu cestu k údajně nejlepší lakse ve George Town na ostrově Penang.  více

Petronas Towers jsou na dosah ruky. Ale dostat se k nim tady z Kampung Baru, staré malajské enklávy v centru Kuala Lumpur, je snad nemožné. V cestě je vysoká betonová zeď s protihlukovou zábranou na vrchu. Za zdí šestiproudá dálnice a vodní kanál. Jako by to naleštěné město mrakodrapů ze skla a oceli a betonu chtělo ošuntělý Kampung Baru schovat a vymazat z paměti svou minulost.  více

Půjčuju si skútr. Thajka mi jen tak dá klíčky. „Až se budeš vracet na pevninu, přivez ho zpátky. Zaplatíš pak,“ říká. Je jí jedno, na jak dlouho skútr chci. Nezajímá ji, v kterém resortu bydlím. Nechce vidět můj pas. Nezeptá se ani na moje jméno.  více

Říká se, že Vientiane je nejpohodovější hlavní město na světě. Kecy. Vientiane je vesnice. Možná v něm žije čtvrt milionu lidí, ale to z něj nedělá město.  více

Ráno v Konglor omývám bahno z chladiče mé Hondy hadicí. Jinde ho nechávám. Až se odpoledne na zabahněné motorce vrátím do Tha Khek, budu vypadat jako větší machr.  více

Přejedu most v Tha Lang. Pokračuju po náspu přes jezero. Tady je užší, jen tak akorát pro silnici. Stejně jako včera se dál klikatí mezi ostrůvky a hlubokými lesy mrtvých stromů ve vodě. Možná po deseti kilometrech se silnice začne nenápadně zvedat. Jezero zmizí. Štěrk přejde v červenou hlínu a ta se záhy změní v mazlavé lepivé červené bahno.  více

Kolem silnice pádí elektricky zelená rýžová pole. V modrém oparu se vznáší krasové útesy. Vodopády zelených lián padají až k asfaltu. Sem tam vesnice. Dřevěné domky na nohách. Častěji než auta potkávám na silnici volně pobíhající krávy a kozy. Tohle že je hlavní silnice na hranici s Vietnamem?  více

Půjčovna motorek pár metrů od nábřeží v Tha Khek. Chci nějakou obyčejnou malou Hondu Dream nebo Wave za pár dolarů na den. Už jsem na nich toho projel hodně. Plánuju se vypravit na 500 km dlouhý okruh, kterému tu nikdo neřekne jinak než The Loop. Tedy Okruh.  více

Tha Khek. Město ve středním Laosu. Se svými 25 000 obyvateli sedmé největší v zemi. Na břehu Mekongu, na druhé straně Thajsko. Před lety mi připadal oproti liduprázdnému Savannakhetu jako velkoměsto. Tady na náměstí u řeky bylo živo. V ulicích byli lidé. Měli tu dva kruhové objezdy a semafor a dopravu.  více

„Tam se zastavil čas,“ znáte ten výraz. Bývají to jen takové řeči. Ale když jsem před deseti lety poprvé přijel do Savannakhet ve středním Laosu, měl jsem přesně ten pocit.  více

Mám namířeno z Nong Khai k chrámu v Phu Tok. Tenhle lehce neuvážený výlet na motorce je můj první pořádný pohled na Isaan. V Thajsku jsem byl tolikrát, že to ani nespočítám. Dohromady určitě víc než rok. Ale Isaan, ten obrovský kus Thajska na severovýchodě, ten jsem zatím neviděl. No co, většina Thajců tu taky nikdy nebyla.  více

„Wat Phu Tok je strašně daleko,“ vyděsí se Limanee, když si od ní V Nong Khai půjčuju motorku. „To nejde stihnout!“ Pak se trochu uklidní. „Možná budeš muset přespat v Beung Kan a vrátit se až zítra,“ zcela prakticky plánuje. „Kdyby něco, zavolej,“ dá mi ještě vizitku.  více

Na lodi z Labuanu v Bruneji do Kota Kinabalu v Malajsii. Na sobě džíny. Dlouhý ponožky. A tenisky, žádný sandály. Triko. Mikinu s kapucí. Kapucu na hlavě. Klepu se zimou. Víc oblečení už nemám. Místní jsou nabalení úplně stejně. V tomhle mrazáku mě čekají tři hodiny. Vstával jsem už v šest ráno, ale zimou nemůžu spát.  více

„Proč překračujete hranici tady?“ ptá se mě rozmrzele indonéský celník v přístavu v Tarakan na Borneu, když mu podávám pas. Chystám se nalodit na trajekt do Malajsie. „Protože mám namířeno do Bruneje a pak letím z Kota Kinabalu na Filipíny,“ vysvětluju. Tváří se ještě nespokojeněji.  více

„Jen co naložíme, vyplujeme na Borneo, do Banjarmasin,“ říká mi Najib. Stojíme na můstku dřevěné nákladní lodi Asia Hero 9. Před námi dlouhá prázdná dřevěná paluba. Na přídi obrovským jeřáb. Najib je kapitán. „To bude tak za dva nebo tři týdny,“ přidá.  více

Osamělý stolek v prázdné chodbě prázdného hotelu Maulana. Holka kolem dvaceti si píše moje jméno do ošoupaného školního sešitu. Na stránku nadepsanou datem odletu. Tím jsem si zabookoval letenku zpět na Ambon. „Mám zaplatit hned?“ ptám se. Pokrčí rameny a pomalu se usměje. „Jak chceš. Hned, zítra, před odletem na letišti.“ Přijde mě to na 350 000 rupií. 600 Kč.  více

Když vystupuju z lodi na ostrově Bandaneira, je tu na absolutní tropický zapadákov až nečekaně živo. Během pár dní ale zjistím, že takhle živo tu je, jen dokud v přístavu kotví trajekt. Hned co odpluje, čas začne plynout podezřele pomalu. Jako by se tu vše dělo ve slow-motion. Vlastně, jako by se tu nedělo vůbec nic.  více

Loď z vydlabaného kmene jen-jen se převhrnout. Každá vlnka klidného moře je jak tsunami. Bojím se i dýchat. Chlapík co mu loď patří, sedí za mnou a nevzrušeně pádluje. Kolem lodí naložených muškátem. Kolem japonské rybářské lodi, co tu skupuje a mrazí tuňáky. Najmul jsem si ho za pár tisíc rupií, aby mě převezl od mola v přístavu na Bandaneira přes úžinu na Gunung Api, protější ostrov.  více

Říká se, že šnorchlování na Bandách je jako potápění kdekoli jinde. Nevím, nikdy jsem se nepotápěl. Ale když si nasadím jen brýle a šnorchl a strčím hlavu pod vodu, připadám si jak ve filmu od Jacques-Yves Cousteau.  více

Podle plavebního řádu mě čeká 14 hodin na trajektu Pelni z Ambonu na soustroví Banda. Na lístku mám napsáno ekonomi. Nejlevnější třída. V přístavu se nic jiného narychlo koupit nedalo. Jdu dolů do podpalubí a nahlížím dovnitř.  více

Pilot třískne s letadlem o ranvej letiště v Ambonu na indonéských Molukách tak tvrdě, až mám strach, aby z něj něco neodpadlo. Dorolujeme k neužitečně velkému letišti. Nové, čisté a liduprázdné. Moderně se tu nevystupuje na plochu. Mají tu chobot přímo do terminálu. Jeden.  více

Když jsem byl v Indonésii minule, do Kuty na Bali jsem ani nejel. Taky co tam? Chlastat pivo s Australany – něco jako s Brity v Praze – to mě vůbec nelákalo. Surfovat neumím. A nic jiného se tam dělat nedá. Pivo mě pořád nechutná. Ale před pár lety jsem viděl Divoké vlny. Animovaný dokumentární film o surfujících tučnácích. Surfování vypadalo jako zatracená legrace.  více

Už skoro hodinu jedu do kopce. Po silnici vydlabané ve stěně hlubokého údolí – nalevo se střídá okousaná skála se stěnami z bláta, napravo je prázdno. Bez svodidla, široká na jedno auto a jednu motorku. Roztřískaná. Písek. Bahno. Štěrk. Hluboké díry plné vody. Žádný asfalt. Ten jsem viděl naposledy ráno v Hsipaw, kde cestu lemovali stromy a kukuřičná pole.  více

Začne to už po cestě z letiště. Cena za taxík v dolarech. Řidič pečlivě zkoumá pětidolarovku, kterou jsem zaplatil. Jestli není špinavá, popsaná, přeložená. To se bude opakovat pokaždé, když budu platit v dolarech.  více

Rolujeme po lesklé mokré ranveji k jedné ze čtyř bran miniaturního letiště. Nízké oranžové pozdně odpolední slunce, kolem betonové plochy čerstvě umytá elektricky zelená tráva. Yangon (dříve Rangún). Hlavní město Myanmaru (dříve Barmy).  více

„Islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoli však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži,“ říkal Atatürk. Nebo také: „Islám, tato absurdní teologie beduína bez morálky, je mršinou, která otravuje naše životy.“ Možná i proto je dnes Turecko evropštější, než byste si čekali.  více

„V tomhle horku se nedá celý den nejíst a nepít,“ říkal Saleem, můj řidič někde v poušti Wadi Rum a rozbalil si oběd. „To by tu během Ramadánu všichni umřeli.“ Když jste místní, máte to snadné. Přes den si prostě zajdete na oběd domů. Zatáhnete závěsy, aby vás neviděli ani kolemjdoucí ani Aláh. Můžete se nafutrovat, jak chcete.  více

Když se rozhlédnete z Řípu, krajina vypadá tak nějak přátelsky. Není ohromující ani nevýslovně nádherná. Je taková celkem obyčejná. Ale vypadá, že by to mohlo být bezva místo pro život. Praotci Čechovi se dá celkem rozumnět.  více

Zdá se mi, že v dálce se vysoko na nebi vznáší hory. Ne, nejsou to mraky. To jen další fata morgána. Odraz nebe od rozpáleného vzduchu v údolí. Ale jak jedu blíž, tahle fata morgána nemizí. Je to jako provokace. Vyprahlá poušť. Vedro. 40°C. A uprostřed té pustiny se z ničeho nic zjeví opravdová obrovská modrá voda.  více

Opuštěný ostrov deset kilometrů na jih od Nagasaki. Ještě před třiceti lety jedno z nejhustěji obydlených míst na světě. Na těch 560 m2 skály býval uhelný důl a a pětitisícové město. Dnes prázdné ohlodané betonové ruiny. Japonci znají ostrov spíš pod přezdívkou Gunkajima – Ostrov, co vypadá jako bitevní loď. Zbytek světa ho spíš zná jako padouchův ostrov ze Skyfall, posledního Jamese Bonda. Tak ten si můžete prohlédnout na Google Streetview.  více

Poslední den v Bangkoku. Poslední den výletu. Je půlnoc a já sedím v hale na letišti Suvarnabhumi. Výstupní razítko thajské imigrace v pase. Čekám na letadlo, co mě odletí do Prahy. Připadám si jako by mi bylo zase deset let a tohle byl poslední den letních prázdnin.  více

V horách někde mezi Phayao a Chiang Khong. Helma nepředpisově ne na hlavě ale na zadní sedačce motorky. To je v pořádku. Jedu nepředpisově rychle. Prolítnu vesnicí, jen pár dřevěných domků. Na jejím konci u silnice čeká banda rozesmátých Thajců a chystá se na mě chrstnout kýbl ledové vody. Dnes snad už po dvacáté. Blíží se Songkran, tradiční nový rok. Nejbouřlivější thajský svátek. Slaví se třídenní vodní bitvou po celém Thajsku. S nadšením, které hraničí s šílenstvím.  více

Kolem mě měkce svítí stovky balónů. Pomalu se plní horkým vzduchem. Oranžové mihotavé světlo. Ještě před chvílí byl vzduch svěží a studený. Teď je horko a cítím hořící vosk a olej a napětí a očekávání. Najednou všechny balóny letí vzhůru. Několik set. Několik tisíc.  více

Jako připomínka nedávné historie se podél pěsiny v trávě v pravidelných intervalech objevují betonové cihly s červeným a bílým pruhem. Říkají, že cesta byla vyčištěna od nevybuchlé munice. Dole pod kopcem cedule upozorňuje, že mimo pěšiny byla krajina od nevybuchlých bomb vyčištěna jen „pohledem“. Tedy že byly jen sesbírány ty z povrchu. Ty, které byly vidět. Centimetr pod zemí může být cokoliv.  více

Alespoň to mi tvrdil kamarád před mou první cestou do Laosu. Sám tam nikdy nebyl. Moc se mi to nezdálo. Moc se mi to nezdálo ani po té první cestě. Jih země byl sice ospalý, ale ne pustý a prázdný. Stejně tak hlavní město Vientiane. Nebo Luang Prabang. A pak jsem se o dva roky později vypravil přes hory na severu po Dálnici 1.  více

Před vchodem do banky mě odchytí Číňan kolem padesáti. V obnošeným saku typicky čínsky neurčitě nevýrazné barvy. V jedné ruce kalkulačku a v druhé štos čínských yuanů. Povzbudivě a přitom nejistě se na mě usmívá. Moc se mi do toho nechce. Ani pořádně nevím, jaký je kurz. A navíc stojím před bankou. Zavrtím hlavou a jdu dovnitř…  více

Na horizontu stoupají z moře sloupy černého dýmu. Z komínů obřích nákladních lodí, vodních hradů z kontejnerů. Odtud nejsou vidět. Před hodinu jsme je míjeli. Teď se trajekt z japonského Shimonoseki opatrně protahuje kolem mol a jeřábů nákladního přístavu. K malinkému osobnímu terminálu schovanému mezi skladišti v průmyslové zóně. Qingdao v Číně.  více

Akcelerace. Ujíždějící krajina se mění ve rozmáznutou šmouhu. Seká jí čerň tunelů. Jako byste zatraceně rychle jeli kolem obřího čárového kódu. I přesto, že svištíme kolem 300 km/h je jízda stejně měkká a tichá. Jako modrá plyš sedačky, na které sedím. Jsem v Shinkansenu, japonském rychlovlaku. V nejnovějším a nejrychlejším modelu N700.  více

V Japonsku jsou všude. Září v ulicích velkoměst a lákají k sobě kolemjdoucí. Osaměle postávají v zapadlých vesnicích na zapadlých ostrovech. Ztraceně vyčkávají v lesích a na loukách. Zevlují i na lodích a ve vlacích. Celkem jich je pět a půl milionu. Víc než obyvatel Slovenska. Ročně do nich Japonci nahází pět bilionů yenů. Jeden bilion korun.  více

„V Osace se prý přechází i na červenou!“ divila se Chihiro, jedna z postav japonského animovaného seriálu Azumanga Daio. „Počkej až dorazíš do Osaky. Lidi jsou tam irachi. Netrpěliví, nedočkaví. Dokonce mají vedle semaforů odpočet, kdy padne zelená!“ smál se Jun z Tokia. Semafory a přecházení na červenou v Osace Japonce odjinud fascinují.  více

Nemůžete jet do Paříže a nevidět Eiffelovku. Nemůžete jet do Indie a nevidět Taj Mahal. Nemůžete jet do New Yorku a nevidět Sochu svobody. Nemůžete jet do Londýna a nevidět Big Ben. A nemůžete jet do Japonska a nenavštívit Kjóto.  více

Nemáte-li nic k jídlu, srnky si vás ani nevšimnou. Ale vytáhněte shika sembei, speciální crackery z rýžových otrub, a obklopí vás jich víc než byste chtěli. Natahují krky a pokyvují hlavou. Říká se, že se po japonsku uctivě klaní. Ale nenechte se obalamutit. Jsou to zákeřné bestie.  více