Téma: Na cestě

Je měkce zářivé ráno. Vzduch čerstvě chladně voní. Vracíme se strašidelně temným rozestavěným tunelem zpátky do Yusufeli. Přejedeme most, před kterým jsme včera odbočili, a pokračujeme na jih po úzké asfaltce podél řeky.  více

Zastavujeme uprostřed čtyřproudé silnice. Čekáme, až pastevec s holí, šviháckým knírem a falešnou kšiltovkou Tommy Hilfiger přežene stádo krav. Jsme na hlavním tahu do Gruzie, ale tohle stádo není dneska ani zdaleka první. A to jsme vyrazili z Karsu sotva před půl hodinou. Popravdě, potkáváme tu víc krav než aut.  více

Na vojenskou základnu po pravé straně silnice jako kdyby armáda dávno zapomněla. Plot kolem ní sotva stojí. Na kácejících se betonových sloupech visí obyčejné pletivo. Nebo možná pletivo je to poslední, co drží sloupy jakž-takž vzpřímené. Sto nebo dvě stě metrů za plotem se krčí pár ošuntělých bytovek. Jejich zaprášená omítka dávno vyšisovala do bledě růžové. Jen nové bezpečnostní kamery napovídají, že zapomenutě základna asi jen vypadá.  více

Tady přistála Noemova archa, když začala opadat voda po potopě. Tedy přesněji na hoře před námi. Alespoň tak podle tradice tvrdí Bible. Stojíme na kraji silnice kousek na sever od Doğubayazıt a koukáme na perfektní zasněžený kužel stratovulkánu s ufiklou špičkou. Ararat. 5 137 m.  více

Měkce alkalická modř hladiny jezera plynule přechází v modř zářivého nebe nad námi. Horizont se rozplývá v slaném oparu a není poznat, kde jedno končí a druhé začíná. Vyprahlý okr jednoduché kamenité krajiny na druhé straně silnice vypadá díky té modré ještě pustější.  více

Ráno je starý Diyarbakır nebývale prázdný. Ulice jsou až podezřele tiché a klidné. Vzduch je ještě chladivě svěží, ale přitom už voní horkým sluncem. Sedíme na lavičce na hlavní ulici nedaleko západní brány a snídáme. Z obchodu s obuví se vynoří usměvavý chlapík. „Odkud jste?“ ptá se zvědavě. „Dáte si čaj?“ ptá se hned dál, ještě než stačíme odpovědět na první otázku. Zase na nic nečeká a rovnou mávne na poslíčka.  více

V cestě mi stojí ohrada z vlnitého pozinkovaného plechu. Škvírou v ní vidím prázdnou step plevelu a nalétaných keřů městské divočiny. Uprostřed ní osamoceně stojí arménský kostel z černého kamene. Sv. Cyr. Stejně jsem dopadnul při pokusu dostat se k němu od Sülüklü Han. A zrovna tak od Čtyřnohého minaretu.  více

Silnice protíná prašný okraj města. Jako všude na tureckém východě je tu zbytečně moc místa. Jednotlivé domy na neudržovaných pozemcích jsou příliš daleko od sebe, území nikoho mezi nimi je zarostlé kamením a sutí a křivými ploty z pletiva. Středový pruh silnici je z písku a pohromadě ho drží snad jen sporadické trsy trávy seschlé do stejné barvy. Kolem zaprášené obchody se stavebninami, odložené kamiony a podezřele moc benzínek.  více

Je pár minut před šestou ráno. Slunce právě vyšlo. Budí nás hluboký hukot. Jako by někdo zapálil benzínovou letlampu. Nebo spíš tak několik desítek letlamp. Pořádně nampumpovaných. Které jsou pravděpodobně velké jako motor Airbusu 380. Ale to je tady v Göreme každodenní budíček.  více

Ráno je v Mosonmagyaróvár všude mokro. Celou noc pršelo. Ze stromů ještě pořád kape do velkých kaluží na ulici. Vůně vodou nasáklého vzduchu. Nerozhodně šedivé nebe. Teď z něj neprší. Ale rozhodně neslibuje, že to tak vydrží. Suším motorku ubrousky, co jsem nabral u snídaně. Sedlo. Nádrž. Gripy. Všude, kde se budu dotýkat. Displej a zrcátka. Kde bych rád viděl víc než jen kapky vody.  více

Místo dálnice mám pod koly řeku. Levým ukazovákem několikrát za minutu stírám vodu z plexi helmy. To abych vůbec něco viděl. Nacucaná kožená rukavice váží snad kilo. Ani nevím, jestli tak hustě prší, nebo je to jen vodní tříšť rozprašovaná auty přede mnou. Takhle to ale určitě nebude celou cestu, říkám si. V následujících třech dnech mě totiž čekají skoro 2 000 km. Směrem na jihovýchod.  více

Zatraceně brzo ráno. Před rozedněním. Od řeky leze vlhká zima. V mlze rozmazaně září světla lodí zakotvených v nedalekém přístavu. Zvuky v mlze zní taky rozmazaně. Tady na opuštěném temném molu postávají lidé zachumlaní v chlupatých dekách. Tiše pozorují řeku. O pár metrů dál o pár minut dřív řezníci porazili prase. Teď visí za zadní nohy na dvou kůlech zaražených do bahna na břehu. Řezníci ho pářou v půl.  více

Som Tam Jay So je typická venkovská restaurace. Vitrína s kusy grilovaného masa. Pult s řadou velkých keramických hmoždířů pro přípravu salátu som tam. Pár stolků ve dvoře pod slunečníky. Další v přístřešku z vlnitého plechu, co vypadá jako garáž. Uprostřed klidné ulice, jako někde na thajském venkově. Ale nad korunami stromů se tyčí mrakodrapy. Jste v centru Bangkoku. Pár kroků od ulice Silom.  více

Stojíme ve stínu vedle benzínky v centru Nikšiče. Snídáme burek z pekárny přes ulici. Se sýrem a s masem. Prohlížíme mapu. Máme namířeno ke slavnému Kotorskému zálivu. Ale nejdřív si uděláme zajížďku ke klášteru v Ostrogu, plánujeme. Není to daleko. A na fotkách vypadá skoro neuvěřitelně. Budovy přilepené k svislé skalní stěně vysoko nad údolím. Prý nejoblíbenější poutní místo v Černé Hoře.  více

Tři ráno. Budí mě štěkot. Už poněkolikáté. Japonka si klidně spí. Večer ten vlčák sotva ležel před restaurací u silnice. Vypadal tak na sto let. Teď obchází usedlost ve velkých kruzích a štěká. Odhání medvědy, které slibovala cedule na křižovatce? K tomu jako by někdo nedaleko sekal trávu tupým srpem. Medvědi přece trávu nežerou? Nebo žerou? Najednou si pár metrů od chatičky hlasitě odfrkne kůň. Leknutím skoro spadnu z postele. Tak to byla ta tupá sekačka.  více

Je pozdě odpoledne. Jsme na hranicích mezi Bosnou-Hercegovinou a Černou Horou. Přechod Hum–Šćepan Polje. Hlavní tah mezi Sarajevem a Podgoricou. Bezvýznamnější silnice snad neexistuje. Konec světa. Tady na bosenské straně je jen pár stavebních budek. Před námi tři nebo čtyři auta. Sotva stihnu vytáhnout pas a jsme z Bosny venku.  více

Ráno vyrážíme z Mostaru. Dnes míříme do Černé Hory. Z města jsme hned venku. Jedeme vyprahlou krasovou krajinou. Ze silnice koukáme na zříceninu hradu na kopci. Blagaj. Zapomeneme, že se chceme pod ním zastavit u pramene řeky Buna – zjistím to až za pár dní, až budu koukat do poznámek s plánem výletu. Včera jsme zkrátka věnovali víc pozornosti horám grilovaného masa k večeři a poslouchání válečných historek majitele hostelu.  více

Vstáváme v šest ráno. Dnes nás čeká Großglockner-Hochalpenstraße. Snad nejslavnější alpská vyhlídková silnice. Chceme ji mít jen pro sebe. Nebo aspoň skoro. Otvírá sice už v pět – ale to bude ještě děsná zima.  více

V noci neprší. Je strašná zima. Nehledě na tlustou nafukovací karimatku. Nehledě na termoprádlo. Probudím se kolem šesté. Další dvě hodiny se přemlouvám, že ještě na hodinu usnu. Zima mi to ale nedovolí. Před osmou to vzdávám. Vylezu ze stanu. Jde mi pára od pusy. Blankytně modré nebe ale slibuje krásný den. Na sluníčku už je vzduch spíš svěží než mrazivý. Voní létem.  více

Hned ráno z Prato allo Stelvio vyrážíme do Merana. Vede tu jen jedna silnice. Údolím řeky Adige. Mezi sady s dokonale nalinkovanými řadami ovocných stromů. Hlavně jabloně, ale pěstují se tu i meruňky a exotičtější ovoce. Sem tam nenápadné ukazatele na továrny na slavný tyrolský špek.  více

Když ráno vykoukneme z karavanu, svítí skrz mraky slunce. Ne moc přesvědčivě. Procházku k železniční mu viaduktu raději neopakujeme. Nechceme zase přivolat bouři jako včera. Balíme mokrý stan, v kterém jsme nespali. A ještě než vyrazíme na cestu, zastavujeme se v supermarketu pro snídani. Jako vždy chleba a sýr.  více

Pár minut po sedmé ráno. Ač takhle brzo a v horách, slunce už začíná ohřívat vzduch. Čeká nás další tropický den. Balíme stan a jedeme do Švýcarska. Snídani si dáme někde po cestě.  více

Sedm ráno. Vystrčím hlavu ze stanu. Azurová obloha. Letní vůně. Tráva a voda nedalekého Bodamského jezera. Jasný příslib horkého dne.  více

Na dnešek máme naplánovaný přesun k Bodamskému jezeru. Po nedálnicích je to skoro pět set kilometrů. Na dálnici se mi celý den vlát na CRF250L na hranici možností moc nechce. Japonka je na tom s PCX stejně.  více

Na začátku července jsme si s mojí Japonkou půjčili na celé léto motorky. Hondy. Já skoro-terénní CRF250L. Japonka skútr PCX125. Po Asii máme oba najeto desetitisíce kilometrů. Po Evropě jsem najel nejvíc asi v motoškole. Japonka ani to ne. Řidičák dělala v Japonsku. První výlety tak byly přiměřeně ambiciózní velikosti našich strojů. Krušné Hory. Saské Švýcarsko. Jižní Čechy a kousek Rakouska. Ale samozřejmě. V Evropě je jen jedno místo, kam jako motorkář prostě musíte jet. Alpy.  více

Restauraci Ruam Tai najdete ve čtvrti Bangkok Noi. Na „špatné“ straně řeky, kam se většina návštěvníků města nikdy nevypraví. Deset minut pěšky od trhu Wang Lang (ตลาดวังหลัง) a nemocnice Siriraj. Vypadá úplně obyčejně. Červený vývěsní štít jen v thajštině. Utilitárně vykachlíkované zdi. Staré dřevěné stoly s modrou umakartovou deskou. Jen nebývale dlouhý pult s oranžovými curry naznačuje, že jde o něco speciálního.  více

Často se mě lidé ptají, proč tak rád jezdím do Asie. Konkrétně té jihovýchodní a východní. Přirozeně mám spoustu dobrých odpovědí. Skvělý jídlo. Bezva lidi. Krásná příroda. Kultura (včetně té pop-) a města. Ale to není všechno. Dám vám pár (desítek) příkladů…  více

Při cestách do exotických zemí narazíte na divné jídlo. Ne sem tam. Často. Každý den několikrát. Nemluvím o výletech do středních Čechách a vynálezech jako je kuře s broskví. Mluvím o opravdu exotických zemích. O Asii. A o opravdu podivných jídlech.  více

Or Tor Kor není největší trh v Bangkoku. Ani nejexotičtější. A určitě ne nejlevnější. Na rovinu, na místní poměry je docela drahý. Místní vám ale řeknou, že na něm koupíte ty nejlepší čerstvé potraviny ve městě. Navíc je to snad nejčistší a nejorganizovanější trh v Thajsku. Možná v celé Jihovýchodní Asii. A kdyby vám ani to nestačilo – dá se tu skvěle najíst.  více

Mám rád klasické papírové mapy. Nástěnné mapy světa. Skládací turistické mapy. Tabule na návsích. A rozcestích. A náměstích. I ty podrápané a vyšisované. Neprakticky těžké několikasestránkové autoatlasy Evropy. I ty beznadějně staré a neaktualní.  více

Před restaurací na hlavní ulici stojí tabule s obrázkem autobusu. Ukazuju na tabuli a říkám „Magwe.“ Snažím se koupit lístek na autobus. Do Magwe. Holka z restaurace na mě jen nechápavě kouká. Pak se rozzáří. Jako by porozumněla. „Yangon? Mandalay?“ radostně navrhuje dvě největší barmská města.  více

Stojím na vrcholku zdaleka nejvyššího kopce v okolí. Na ochozu zlaté pagody. Sotva se sem dalo vyškrábat a prodrat ostnatými keři na úbočí. Na obrovské zlaté obloze rozmáchle zapadá slunce. Opar mezi kopci. Na jejich vrcholcích pagody a chrámy. Dole stříbrně zlatě probleskává voda. Království z exotické pohádky. Mytické město z epické fantasy. A tohle místo má i patřičně pohádkové jméno. Království Arakan.  více

Sotva třicet centrimetrů široké prkno se pode mnou povážlivě houpe. Neopatrný krok vedle a skončím v bahnité vodě tři metry pode mnou. Trik je nezastavovat se uprostřed podobných úzkých houpacích prken. Jeden dva tři čtyři rozhodné kroky a jsem na palubě zrezlého vraku. Projdu na jeho druhou stranu a přeskočím na dolní palubu trajektu připraveného k odplutí.  více

Klesáme na přistání přistání v Sittwe. Západní cíp pobřeží 100 km od Bangladéše. V růžovém oparu hluboko pode mnou ubíhá podivuhodná vodní krajina. Řeka Kaladan se tu vlévá do Bengálského zálivu. Ústí je široké několik kilometrů. Plné písečných naplavenin a ostrovů. Břehy obehnané zelenými mangrovy. Zvrásněné kopce jak hřbety koupajících se draků.  více

Jdu od Sule Paya úzkou uličkou směrem k tržnici. Naposledy jsem byl v Yangonu před pěti lety. Naštěstí to vypadá, že se toho moc nezměnilo. Ano, mají tu teď bankomaty s nálepkami Visa a Mastercard. Jinak je to to samé rozpadající se koloniální město, které každou minutu pohltí nezastavitelná džungle. Vynořím se kousek od hotelu Central. A z červeného vývěsního štítu se na mě směje Kolonel Sanders.  více

Je-li pro vás sladké vepřové v rýžovém těstíčku se zeleným chilli jako dezert příliš dobrodružné a hoblovaný led s barevným sirupem příliš moderní, bude pro vás tradiční lepivá rýže s kokosovým mlékem a mangem to pravé. Jen si ji nedávejte u stánku na bangkokské ulici Khao San. Tam mají snad tu nejhorší, jakou v Thajsku najdete. Naštěstí jen deset minut pěšky odtamtud dostanete snad tu nejlepší.  více

Thajsko je tropická země. Většinou je tu přes třicet stupňů. Když pak v zimě přijde studená fronta a teplota klesne pod pětadvacet, Thajci začnou smrkat, obléknou svetry a tváří se sklesle. Přesto vždycky tvrdí, že zimu mají rádi.  více

Přejděte nesmyslně rušnou křižovatku před nádražím Hua Lamphong. Zahněte do první uličky nalevo za vodním kanálem. Mezi dílny svářečů a strojařů a klempířů. Tady na samém kraji bangkokské Čínské čtvrti najdete restauraci restauraci Khao Muu Daeng Si Morakot (ร้านข้าวหมูแดงสีมรกต), kde – jak její název říká – servírují rýži s červeným vepřovým. Už přes padesát let.  více

Je pár minut před polednem a v restauraci Sanguan Sri v centru Bangkoku není jediné volné místo. Přitom to tu vypadá jako v podnikové kantýně. Nízký strop. Levné skládací židle. Ještě levnější stoly bez ubrusu. Ty nejobyčejnější talíře a příbory. Menu zatavené v plastu. S přelepenými cenami napsanými rukou. Na ničem z toho nezáleží. Tady dělají nejlepší zelené curry s hovězím, jaké jsem kdy jedl. Jen ho dělají jen jeden den v týdnu.  více

Restaurace Khao Tom Bawon (ข้าวต้มบวร) už přes 65 let vaří khao tom. To je čínská kuchyně pocházející z oblasti Teochew ve východním Kantonu spojená s výrazným thajským vlivem – převážně jídla restovaná na woku ze surovin typických pro thajskou kuchyni, ale spíš jen pikantní než ostré a více mastné. Podávané s rýžovou polévkou khao tom, po které tahle kuchyně dostala svůj název.  více

Nai Soey je nenápadná restaurace uprostřed ulice Phra Athit. Kousek od řeky. Nedaleko hlavní baťůžkářské ulice Khao San. Kdekoliv jinde v Bangkoku byste si jí na první pohled ani nevšimli. Ale sem mezi kavárnami a hostely pro turisty a bary pro thajské hipstery lehce nezapadá – i když je tu o pár desítek let déle.  více

Petchaburi soi 5 je jedna z nejlepších ulic na pouliční jídlo v Bangkoku. V přízemí snad každého domu je nějaká restaurace. Nejlepší je přijít večer, kdy mají otevřeno všechny a ještě k nim přibudou stánky se sladkostmi, ovocem a thajských čajem. Uprostřed uličky, která soi 5 spojuje se soi 7, najdete restauraci Pe‑Aor (ร้านพี่อ้อ).  více