Doporučená denní dávka barev nebyla překročena

Tehran má asi čtrnáct milionů obyvatel a je celý betonový a plný zběsilé dopravy a smogu. Ale není to o nic horší než třeba Jakarta, jen ta rychlá jízda motorek po chodnících je nevídaná. Stejně jako jinde v Íránu jsou tu obchody seskupené podle komodit. Takže je tu čtvrť, v které prodávájí jen součástky na auta (tam bydlím), v jiné mají jen foťáky a kamery, v další pánské boty. Téměř všechny obchody mají ve výloze červený nebo zelený neon, ty progresivnější blikají do ulice stroboskopem a jeden se dokonce zákazníky snažil přilákat pípáním. A protože je tu všechno větší, jsou i tyto čtvrti větší. Což je problém, páč restaurace a další občerstvovny se nejčastěji nachází na rozhraní čtvrtí.

Mají tu tři trasy metra, červenou (č. 1), modrou (č. 2) a zelenou (č. 5). Ale ve skutečnosti jsou to jen trasy dvě, zelená prodlužuje modrou a tak se nepočítá. Některé stanice připomínají metro v Paříži, jiné by po obložení mramorem celkem zapadly na trase C v Praze. Dveře vagónů se zavírají tak prudce, že by s přehledem usekly zapomenuté prsty – a vystražné nálepky na to také patřičně graficky upozorňují.

Tehranu se nedostává barev. Vše je šedivé a špinavě béžové a jen nápisy nad obchody to trochu oživují. Auta se stejně jako v celém Íránu vyskytují jen v několika základních nebarvách – bílá, černá, šedá, stříbrná, temně zelená a temně modrá.

Ač nerad, přiznávám, že je tu docela horko. Vzduch se vůbec nehýbe a i kdyby se hýbal, nepomohlo by to. Podle místních je čtyřicet stupňů, takže případný vánek je jako horký fén. Vzduch se navíc ohřívá od rozpáleného asfaltu a betonu, chodníky a silnice úplně sálají.

A některé vodní příkopy kolem chodníků jsou obzvlášť veliké, zapadl by do nich i náklaďák.