Golden Rock popírá gravitaci

Nažehlené hlasy patří personálu Mountain Top Hotel. Ten je skutečně na vrchu 1 100 m vysoké hory. Kyaiktiyo. Ale všichni ji znají pod přezdívkou Golden Rock, Zlatý kámen. Na jejím vrcholu je totiž obrovský žulový balvan. Protože je jen těžko uvěřitelně vybalancovaný na hraně skály, považují ho místní buddhisté za zázrak. A tak je na něm ještě postavená sedmimetrová pagoda a to celé pokryté zlatem, jak je u pagod v Barmě zvykem.

Nechávám batoh v mém drahém pokoji a jdu se na kámen podívat. Pár metrů od hotelu se musím zout – celý vrchol hory je svatý a smí se sem jen naboso. Míjím ubytovny pro poutníky. Některé vypadají strašidelně, jiné kupodivu docela pohodlně. Noc v nich určitě stojí o dost méně než 130 dolarů. Jenže tady cizince neubytují.

Jdu dál až na rozlehlou terasu na vrchu. Je teprve poledne, ale už tu bivakuje pár set poutníků. Rodiny. Party kamarádů. I tak je terasa celkem prázdná. Však je taky dost velká – cca 140 m dlouhá a 20–30 m široká. Asi by nikomu nevadilo, kdybych si býval ustlal taky tady. Popravdě, moc by se mi nechtělo. Nikdo by mi snad nic neukradl. Snad. I když to tu připomíná Indii, Indie to není. Ale v noci bude možná pršet. Schovat se nebude kde. A hlavně, nejsem si jistý, jestli bych svoje místo znovu našel.

Vlevo přede mnou už vidím Zlatý kámen. Jsem od něj tak padesát metrů. Opravdu je na hraně skály. „Zas' tak nemožně to nevypadá,“ říkám si. Ale s každým krokem blíž se z toho stává větší a větší nesmysl. Jako byste vzali jeden snímek z videa valícího se kamenu – ten těsně předtím, než se překulí přes hranu a začne padat dolů. Jen ten nikdy nepřijde. Jako by na tomhle místě gravitace fungovala nějak jinak. Místní mají jiné – i když podobně pravděpodobné – vysvětlení. Kámen na svém místě drží, protože ho podpírá Buddhův vlas. Ale ještě podezřelejší se mi zdá, že je na samém vrcholku hory. Nad ním už nic není. Odkud se sem sakra přikutálel?

Abych se dostal až ke kameni, čeká mě pár minut lehkého postrkování v neorganizovaném davu, který tu je místo fronty. Pak skrz bezpečnostní rám. Jeho vytrvalému pípání ochranka nevěnuje pozornost. Pak už stačí přejít krátký most a jsem u něj. Vzduch je plný kouře tisíců vonných tyčinek. Poutníci se soustředěně modlí. Lepí na kámen papírky zlata. Trochu se bojím kamene dotknout, abych ho neshodil dolů. Ale nic se nestane. Ten Buddhův vlas ho zjevně drží pevně.

Druhá strana kopce

Zlatý kámen je vrchol, ale není to konec hory. Z protějšího rohu terasy vede dál nenápadná ulička lemovaná stánky se smaženými krevetami, grilovanými rybami a obřími bloky opečené rýže s kurkumou, co vypadají jako kola sýra. Projdu jí a ocitám se na vrchu dolů se rozšiřujícího schodiště. Po jeho stranách žluté domky. V nich obchody s oblečením, vycházkovými holemi a klobouky. Čajírny a jednoduché restaurace, kde si dáte nudlovou polévku nebo smaženou rýži. Před nimi stánky naježené spoustou zásuvek, kde si za pár drobných můžete dobít telefon.

Doleva odbočují další schodiště. Úzká a klikatící se mezi mezi chatrčemi z vlnitého plechu a překližky. V nich zpočátku také převážně obchody a čajírny, ale postupně začínají převažovat internetové kavárny o dvou počítačích a herny hrdě inzerující Playstation2. Ještě pár kroků a ocitám se v části slumu, odkud se celá hora provozuje. Infrastruktura pro poutnickou infrastrukturu. Jsou tady smažírny krekrů a krevet, výrobny nudlí, sklady dřeva na vaření a topení, prádelny (jestlipak Mountain Top Hotel pere taky tady?).

Když se večer za tmy vracím do hotelu, každičké místo na terase je zabrané, dlažba je skrytá pod souvislou pokrývkou ratanových rohoží. Vlastně to není překvapující. Golden Rock je třetí nejdůležitější poutní místo v Barmě. Hned po pagodě Shwedagon v Yangonu a chrámu Mahamuni v Mandalay. A tak jsem rád, že nekempuju. A proč tu přespávám, když se návštěva Golden Rock dá stihnout za odpoledne? Při západu slunce se kámen nádherně třpytí. Všichni poutníci se modlí a pořádají ceremonie. A ráno si budu moct užít i klid při východu.