Mé čínské jméno
Uličkou vagonu se blíží večeře. „To je to samé, co bylo k obědu!“ zaúpí Číňan v zeleném tričku zničeně, když vozík dorazí k našemu kupé. Holka, co ho tlačí, se jen chichotá. Ale zdá se, že tomu rozumí. Já tomu tedy rozumím. K večeři to samé, co k obědu, to se mi nechce. „Jdeme do jídelního vozu!“ otáčí se na mě.
Jídelní vůz je dokonalý obraz ideálu čínské restaurace. „Horko a hluk“. (Horko v Asii znamená i energie, hluk pak v tomhle případě živo.) Čekají na nás poslední dvě volná místa u stolu pro čtyři. Zelené tričko na mě mává jídelníčkem v čínštině. „Nechám to na tobě,“ vzdávám se. „Objednal jsem to samé, co mají tihle dva. A navíc grilovanou rybu,“ usmívá se spokojeně. Takže budeme mít hovězí curry s nudlemi, zelené lusky s chilli, tofu s klíčky mungo a černou houbou, vepřové v sojové omáčce s buráky a tu rybu. Pět jídel pro nás dva. Sníst je je nemožné. Je mírně nervózní, že nechci pivo. Naši spolustolovníci pivo pijí. Objednává alespoň pro sebe. Zdá se mi, že si o čínském předvádění se myslí svoje – ale stejně se mu neubrání. „Mám továrnu na komponenty pro řídící systémy. V Shenzhenu,“ prozradí mi.
Zpátky v kupé. „V Guangzhou jsem byl v chrámu u jantarového trhu. Byla tam cedule, která vysvětlovala, že během Kulturní revoluce byl zdemolovaný Revolučními gardami. A že byl znovu postavený v devadesátých letech. Jak to je? Co říká dnešní vláda o Kulturní revoluci?“ ptám se pana Továrníka . Zdá se, že o tom nechce moc mluvit. „Oni netvrdí, že vše bylo správně,“ nakonec odpoví. „Jestli chceš vidět, jak Čína vypadala před třiceti lety, jeď do Severní Koreji,“ rozesměje se nakonec. „Tady se hodně změnilo. Dřív, když se holka vdala, tak se de-facto stala majetkem manželovi rodiny. Ale to už neplatí. Dneska je to stejně jako na západě.“ Kolem nás sedí studenti marketingu z Hangzhou. Zaujatě poslouchají a souhlasně přikyvují. Jedou domů z marketingové soutěže v Guangzhou.
Všichni se učí anglicky už aspoň sedm let. Trvá několik hodin, než se odhodlají promluvit. Do té doby mluví jen s panem Továrníkem a ten mluví se mnou. Lin je z nich nejodvážnější. Přijde z vedlejšího kupé. „Jmenuju se Lin, těší mě,“ podává mi ruku. Anglicky z nich ovšem umí nejhůř. „Když přijedeš na venkov, budu ti dělat průvodce,“ slibuje. Venkovem myslí šestimilionové Hangzhou. Přeloží mi jméno do čínštiny. Jsem „Hrdý král, co má styl“. Vyberou se čínská slova, která znějí stejně jako jméno – a ta přirozeně něco znamenají. Ovšem předpokládám, že žádné čínské jméno neznamená Smradlavá příšera z bažin. Stejně se tvoří jména zemí, vysvětlují mi ostatní. Spojené státy jsou Krásná země, Česko je Chytrá republika. Ale třeba Turecku se ještě nedávno říkalo Cikánstán. Ekvivalent Smradlavé příšery z bažin, říkají. Pro jistotu to před pár lety změnili.