Po věčně zmrzlé půdě do opravdové Číny

Ve vedlejším kupé se hrají karty. Už pět hodin. Dva padesátiletí Číňani v oblecích. A pětadvacetiletá Číňanka v bílé bundě lemované falešným kožichem, bílých džínách s duhovými švy, červených lodičkách na jehlách a falešných řasách. Večer, až si půjdu vyčistit zuby, jí překvapím u umyvadel na konci vagónu. Bude se dívat do zrcadla a plesk-plesk-plesk si masírovat tváře.

Vlak do Chengdu před odjezdem z Lhasy

Jedu vlakem z Lhasy. Pryč z Tibetu. Do Chengdu. Do skutečné Číny. Po nejvýše položené železnicí na světě. Pět tisíc metrů nad mořem. Než jsem nastoupil, musel jsem podepsat, že tak vysoko přežiju. Kyslíkové masky v každém kupé. Vagony tlakované na tři tisíce metrů – záchody kvůli tomu mají speciální splachování. Ale těch pár okének, která jdou otevřít, někdo otevřel. Víc než pět set kilometrů vede po věčně zmrzlé půdě. V létě vrchní vrstva roztává a tak se části trati pasivně chladí amoniakem. Vlak je lepší, než máme v Česku. Všude čisto, pohodlný, elektrické zásuvky. Ticho, není slyšet ani šustění. Nedrncá, koleje jsou svařené stejně jako na našich hypovaných ultramoderních rychlostních koridorech pro Pendolino.

Mělo mě na to připravit už nádraží. Jako kdybych jel na letiště. Prázdné široké ulice, nekonečná parkoviště, vysoké lampy, travnaté plochy. A pak vejdu dovnitř – a pořád si připadám jako na letišti. Detektorem kovu, zavazadla skrz rentgen. Šipky ukazují Check-in. Uniformovaná Číňanka mi zkontroluje lístek a ukáže do prvního patra. Po eskalátoru. Posadí mě do první řady v hale. (Cestující se pouští k vlaku po jednotlivých řadách – kdo je v první, jde k vlaku jako první.) Na sedačce vedle mě čeká pár z Dánska. Kolem třiceti. „Nečekal jsem, že nádraží bude tak impresivní,“ říkám jim. „Ale vlak je strašný,“ vyhrožují, „raději jsme si rezervovali soft sleeper.“ Nevím, jak na to přišli…

Výškový profil trati mezi Lhasou a Golmudem.

Nudlová polévka od Zářící

V kupé je se mnou zářící Číňanka z Chengdu. Pracuje v Lhase. Má na sobě černou průhlednou halenku s krajkovými třepotajícími se rukávy, přes ní stříbrnou bundu s páskem s velkou přezkou, černé lesklé kapsáče na tělo zahrnuté do půlky lýtek, nylonky, bílé kecky s růžovou podrážkou a tkaničkami a brýle s růžovými obroučky. Pod sedačku šoupla kufr Hello Kitty. Když prošvihnu oběd v jídelním voze a čeká mě šest hodin o hladu, věnuje mi kuřecí nudlovou polévku. Sním jí s vakuovaným divným masem, které jsem si koupil na nádraží v Lhase. Vypadá jako ryba, ale je to kachní křídlo. A pak dostanu ještě jabko a krabičku jahodového mléka. Zářící neustále listuje mým průvodcem a ukazuje na anglické fráze v jazykové sekci. Také listuju a ukazuju na odpovědi v čínštině a snažím se správně přečíst latinkovou (pinyin) transkripci. Večer se ukáže, že Zářící umí anglicky.

Krajina naprosto spektakulární. Pláně, kolem hory se zasněženými špičkami. Stáda chlupatých jaků. Sem tam antilopy. Cestující stojí v chodbě u okének. Jak se objeví antilopa, ozve se sborové „Waaaa!“ a cvakání foťáků. Pár z vedlejšího kupé mi vždy radostně na prstech ukazuje, kolik těch antilop je. Kovová jezera a ještě kovovější nebe. Začíná sněžit. Vánice. Sníh. Projíždíme kolem čínských usedlostí v téměř pěti tisících metrech. Jeden nebo dva paneláky, GSM anténa a jinak nic než pustina. Žlutá tráva, žádné stromy. Ty se objeví až druhý den pár hodin před Xiningem.

Sedm! Osm! Devět!

Na konci vagonu cestují buddhističtí mniši z Lhasy. Narozdíl od Zářící neumí anglicky ani slovo. Chtějí, abych je aspoň naučil počítat od jedné do deseti. „Eight – Nine – Ten“ frázují jak kdyby rapovali. Na oplátku mě učí jedna až deset tibetsky. Nevysvětluju jim, že se mnohem víc potřebuju naučit počítat čínsky. Po pár minutách to zvládnu. Září skoro jako Zářící. Doufám, že mě nehodlají později přezkoušet. Nebudu si z toho nic pamatovat.

Krátce před desátou si jdu vyčistit zuby. Před zrcadly u umyvadel stojí pětadvacetiletá Číňanka v bílé bundě lemované falešným kožichem, bílých džínách s duhovými švy, červených lodičkách na jehlách a falešných řasách. Celý den hrála s dvěma padesátiletými Číňany ve vedlejším kupé karty. Vážně se dívá do zrcadla a plesk-plesk-plesk si masíruje tváře. Na umyvadle tuba zpevňujícího krému. Lekne se mého odrazu v zrcadle. Vyprskne smíchy, pak se začne chichotat. Jako by říkala, „Já vím, že je to legrační.“ A pokračuje v pleskání. Jen se už netváří tak vážně.

V deset večer zhasnou světla. Vyšplhám se do třetího patra a než usnu, pouštím si Banco de Gaia – Last Train To Lhasa. Až se ráno probudím, budu teprve v polovině cesty do Chengdu. A bude to o tři tisíce metrů níž, ale krajina bude vypadat pořád stejně. Jen jaci a antilopy budou chybět.

Pár fotek z nádraží v Lhase

Lístek na vlak Lhasa–Chengdu + formulář, že přežijete.
Nádraží v Lhase
Nádraží v Lhase. Vlak do Chengdu

A pár fotek z cesty a vlaku

Jídelní vůz
Chodba soft-sleeper
Cestující stáli v chodbě u okének a vyhlíželi antilopy. Vždy, když se nějaká objevila, ozvalo se sborové „Waaaa!“ a cvakání foťáků. Na fotce jsou antilopy čtyři!
V každém kupé jsou k dispozici kyslíkové masky.