Strašidelná vesnice v horách Shikoku
Kdesi v divokých horách ostrova Shikoku. Sotva půl hodiny do setmění. Projíždím vesnicí Nagoro. První živá vesnice za posledních čtyřicet minut. Lidé tu zevlují na lavičkách před domy. Před školou hlouček klábosí. Pár důchodců pleje zahrádky mezi domy. Ale něco není v pořádku. Nikdo se nehýbe. Jako by všichni v jeden okamžik strnuli.
Zpomalím a tehdy si toho všimnu. Ti lidé nejsou živí. Do jednoho jsou to strašáci. Jako by skutečné obyvatele někam odklidili a celou vesnici převzali. A zatímco projíždím, strnuli, aby nebyli podezřelí. Sotva zmizím z dohledu, budou pokračovat ve své činnosti. Nebo snad ožívají se setměním?
Raději ani nezastavuji. Samozřejmě vím, že strašáci se setměním neobživnou. Ale známe to, takhle začínají horory. A japonští strašáci jsou strašidelně opravdoví. Při letmém pohledu si je můžete snadno splést se skutečným člověkem. Jsou stejně velcí, mají správné proporce těla, jsou oblečení. Mají udělané naivní obličeje. Šlápnu na plyn a pokračuji dál, do osamělého kempu v hlubokých lesích.
Další den ráno, kdy je moc strašáků určitě menší, se do Nagoro neohroženě vracím. Parkuju na plácku nad řekou a procházím vesnicí. Míjím zastávku autobusu. Spořádaně na něj čeká asi deset strašáků. Podle jízdního tudy projíždí jednou za dvě hodiny. Na cedulce na čekárně se nepíše Nagoro. Stojí na ní Kakashi – doslova Strašáci. Ale takhle ve dne je strašidelnost strašáků pryč. Jejich obličeje jsou veselé. Usmívají se. Snad všichni mají dobrou náladu.
Před dávno zavřeným obchodem se objevuje chlapík něco mezi 50 a 60. První skutečný člověk, kterého tu potkávám. „Však strašáků je tu desetkrát víc než lidí,“ směje se. „Všechny je dělá Ayano Tsukimi. Bydlí támhle na kopci,“ ukazuje kamesi mezi domky ve svahu přes silnici. „To jsem já, hele!“ sedá si na lavičku vedle jednoho ze strašáků.
Před domkem v kopci nacházím Ayano. Sedí na skládací židličce u obřího improvizovaného stolu ze starých prken. Na něm jehly zapíchané v jehelníčku ve tvaru želvy, špulky nití, kusy látek, nůžky, lepidlo… V ruce drží hlavu budoucí strašačky na dřevěném kříži a tvaruje její tváře. Ayano je tichá, sama téměř nemluví. Ale stačí se zeptat a vše s radostí ochotně vysvětluje. Dozvídám se, že tváře strašáků jsou ušité ze starých podvlékaček, že vyrobit jednoho trvá asi tři dny a že jsou vycpaní slámou a kvůli tomu nevydrží venku déle než rok, pak se musí opravit.
Ayano sice pochází odtud, ale většinu života strávila v Ósace. Sem se vrátila asi před patnácti lety. „Pamatovala jsem si Nagoro jako živou vesnici. Však tu dřív žilo přes 300 obyvatel. Bývala tu i škola,“ vzpomíná. Škola je dnes zavřená. Lidí tu zbylo sotva třicet. Ayano je 68 let a patří mezi ty mladší. „Prvního strašáka jsem udělala, aby opravdu plašil ptáky na zahrádce,“ vypráví dál. „A jako by sem přinesl trochu života. A tak jsem ve strašácích pokračovala…“ Soustředěně přitom tvaruje obočí strašáka. „Obočí je nejdůležitější,“ říká, „stačí málo a strašák by se mračil. Ale já mám raději, když moji strašáci vypadají přátelsky.“
