V Amritsaru si na vodní nádrži pluje Zlatý chrám

První město za indicko-pákistánskou hranicí je Amritsar. Je docela čistý (ne na evropské poměry), doprava je ovšem typicky subkontinentální. Největší – a vlastně jedinou – atrakcí ve městě je Zlatý chrám, duchovní to centrum Sikhů [WIKI]. Hlavní vchod do komplexu vypadá jako nádraží obložené bílým mramorem. S věží s obrovskými hodinami nad vchodem.

Dovnitř chrámu nesmí alkohol, tabák ani jiné drogy a boty. A ne jako v mešitách, kam v botách nesmíte, ale můžete si je vzít v ruce dovnitř. Do Zlatého chrámu boty nesmí vůbec. Před vstupem si ještě musíte umýt nohy ve strategicky umístěném bazénli a přikrýt si hlavu, nejlépe oranžovým šátkem, který vám u vchodu zdarma půjčí. Pak projdete hlavní bránou dolů po schodech na obrovské nádvoří z bílého mramoru (ovšem pod obložením je to železobeton) s vodní nádrží, uprostřed které si pluje Zlatý chrám. Sikhové obchází nádvoří po směru hodinových ručiček, modlí se, posedávají a polehávají ve stínu arkád kolem a koupou se v nádrži. Voda v ní špinavá, ale sakra, je přece svatá a tak nemůže škodit. Vždyť nádrž se jmenuje Amrit Sarovar, což znamená Nádrž nektaru, který propůjčuje nesmrtelnost.

Chrám je otevřený všem bez ohledu na národnost a víru a sami Sikhové propagují, že se v něm ke svému bohu může modlit kdokoliv. Součástí komplexu jsou Gurudwary, ubytovny pro poutníky. Bydlet v nich opět může kdokoliv, nejen poutníci a neplatí se za to. Jen prý nejsou právě čisté a pohodlné. Také tam najdete velejídelnu, kde servírují osmdesát tisíc jídel denně. Dostanete jen dhal a chapati, ale opět je to zadarmo. A mají tam stroj, který vyrobí deset tisíc chapati za hodinu.

PS: Zatím se zdá, že největším nebezpečím není špinavé jídlo (měl jsem už odvážně džus s granátových jablek s ledem), ale doprava. Spíš než otrava jídlem, kterou každý vyhrožuje, mi hrozí přejetí autorikšou. A v pokoji mám strop vysoký pět metrů, krb a záchod s černým prkýnkem.

Věřící polehávájí ve stínu arkád, děti nemusí být na vodítku a mohou volně pobíhat.