V malajské ledničce
Na lodi z Labuanu v Bruneji do Kota Kinabalu v Malajsii. Na sobě džíny. Dlouhý ponožky. A tenisky, žádný sandály. Triko. Mikinu s kapucí. Kapucu na hlavě. Klepu se zimou. Víc oblečení už nemám. Místní jsou nabalení úplně stejně. V tomhle mrazáku mě čekají tři hodiny. Vstával jsem už v šest ráno, ale zimou nemůžu spát.
Po hodině mražení to vzdávám. Přesouvám se na schody ke dveřím na palubu. Není tu taková kosa. Škvírami dovnitř fouká teplý vzduch zvenku. Nahřívám se tu jako u topení. Nejsem sám. Spolu se mnou tu postává pár dalších cestujících. Jeden z posádky, kluk kolem pětadvaceti, si to ke mně nakročí. „Pane, prosím, proč tu stojíte?“ ptá se až přehnaně slušně. Ale je jen zvědavý. „Dole je děsivá zima,“ třesu se jen při té představě. „To je pravda,“ září, jako by to bylo skvělé. Ale ode dvěří se mu zjevně nechce.
Tak je to v Malajsi všude. V autobusech. V nadzemce. V shopping mallech. Co se týče mražení, jsou zkrátka v Malajsii nejlepší. Mrazí víc než v Hong Kongu. To už něco znamená. O pár dní později v hostelu v Kuala Lumpuru se setkávám s pravděpodobně jedinou klimatizací na světě, která jde nastavit na 16°C a nemá přitom za úkol chladit nějaký průmyslový provoz…