Větrné věže, Gaudí na LSD

Yazd je docela příjemné město. Chybí mu jen pořádný zevlovací park, ve kterém by se dalo přečkat největší horko přes poledne – bývá tu tak čtyřicet. Staré město je obrovské, placaté, nepřehledné a jako stvořené k bloudění a připomíná marocké mediny. Mají na každé střeše je alespoň jeden badgir. Také se tomu říká větrná věž. Důmyslně zachytává vítr a směřuje ho do domu přes bazén studené vody a ochlazuje tak vnitřek. Dnes se ale už moc nepoužívají. Klimatizace chladí víc, i když není zrovna zdravá. Dvojitá klepadla na vstupních dveřích do domu (jedno pro muže a jedno pro ženy) se už také nepoužívají, u dveří do domu bývá zvonek s interkomem, někde i s kamerou.

Nejznámější památka je Amir Chaqmak komplex. Jednou za rok se tam sejdou Íránci a truchlí nad smrtí Husayn bin Aliho. Jeho střecha vypadá, jako by ji navrhoval Gaudí na LSD.

Z Yazdu jsem si udělal výlet po okolí (kapitalisticky jsem si na to vzal taxík). Nejprve jsem zajel do opuštěné vesnice Kharanaq. Je tam několik desítek opuštěných domů, celé se to rozpadá. Původní obyvatelé se přestěhovali do nové vesnice stejného jména jen pár metrů vedle. Kromě ruin je tam karavanserai, kterou zrekonstruovali tak dobře, že vypadá jako by byla postavená předevčírem. Nejzábavnější je ale třesoucí se minaret – vylezete nahoru (pokud se po tom úzkém schodišti protáhnete, bylo to jen tak tak) a pak se stačí pořádně opřít a minaret se začně kývat.

Z Kharanaqu je to pár (spíš pár desítek – doslova) kilometrů do Chak Chaku, zoroanstriánského chrámu ohně v poušti, v kterém jde hlavně o vodu. Ze skály tam kape do připravených kýblů.

A na závěr jsem si dal Meybod. Mají tam obvyklou sbírku karavanseraií, ledáren a mešit, ale nejzajímavější je holubí věž. Dřív se v ní chovali holuby kvůli hnojivu, prý až 4000. Dnes jich je tam pověšených pár se vycpaných a je to jedna z mála staveb, která mi zevnitř přišla mnohem zajímavější, než zvenku. A stojí na dvoře policejní stanice.