Z Hsipaw do Namhsan přes hory a doly, po silnici nesilnici

Tady v horách jen tráva a keře a temně modré čajovníky. Přes dřevěné lávky přejíždím rychlé potoky. Všude kolem plují temné mraky z kterých prší, ale mně jako by se déšť vyhýbal. Doufám, že jsem u mostu v údolí uhnul správně – mapu mi nakreslil Kawng na kus ubrousku, když mi půjčoval motorku – a že patníky podél cesty ukazují vzdálenost do Nam Shan, mého cíle. Nevím, jestli čísla znamenají míle nebo kilometry. I kdybych to věděl, bylo by to jedno. Tachometr na mé čínské motorce s nálepkou Warrior na pravém boku nefunguje. Stejně tak měřák paliva a přední brzda. Převodovka při řazení divně přede. Vše se podezřele klepe. Doufám, že se mi motorka nerozpadne. Poslední auto jsem minul před pětačtyřiceti minutami. Poslední vesnicí jsem projel před půlhodinou. Potkávám jen stáda cinkajících buvolů bez pasáků.

Pak za zatáčkou obrovský strom a značka s kryptickým nápisem Nam 4. Po kilometru začne asfalt. A pak vjedu do města. Jedna dlouhá ulice klikatící se po hřebeni kopce. 1 600 metrů nad mořem, kolem samé dvoutisícovky. Dřevěné domy s rezatými střechami z vlnitého plechu. Žádný beton, žádné cihly. V přízemích čajírny, restaurace, kulečníkové herny, obchody s botami z nedaleké Číny. Na jednom kopci klášter, na dalších zlaté pagody a stožár s anténou mobilní telefonní sítě. Těch cca osmdesát kilometrů z Hsipaw mi trvalo něco přes tři hodiny. Průměr 26 km/h. Dobrý. Když to později řeknu místním, nevěří mi. Nikdo to prý ještě nezvládnul za méně než pět.

Z hrnce na ohni na chodníku před restaurací se kouří a dobře to voní. Zastavuju. „Nudle?“ směje se na mě majitelka. Usmívám se také a kývnutím objednávám. A dostanu talíř snad nejlepší nudlový polívky, jakou jsem v Barmě jedl. Jsme blízko Číny a místní obyvatelé, Shanové, jsou zakuklení Thajci. Jasně, že umí vařit. „Kde je guesthouse?“ ptám se při placení. Nemusím říkat jméno, v Namshan je jen jeden. A jméno ani nemá. Natřený na zeleno, s nenápadným ručně vykrouženým nápisem „Guesthouse“ nad vchodem. Pokoj je krabice se stěnami z překližky, dvěma postelemi a holou neónovou trubicí, co visí z kdysi bílého stropu na dvou drátech. Okno do ulice. Sprcha v kůlně na dvoře. S impresivním výhledem na hory. Se zatraceně ledovou vodou čerpanou přímo z řeky v údolí. To vše jen za tři dolary.

V čajírně přes ulici zevlují dva pásci. Snaží se tvářit drsně, ale jak už to tak u asijských pásků bývá, moc jim to nejde. Ani když jim k tomu z nepřiměřeně velkých reproduktorů duní bamarská cover verze Dr. Greenthumb od Cypress Hill. Pokračuju po ulici do kopce. Všude před domy a obchody posedávají lidé, ale vše jako by se odehrávalo na místě. Nic není v pohybu. Míjím zaparkovaný autobus s pořádně zvýšeným podvozkem, děti si pod ním hrají na schovávanou. Před požární zbrojnicí se stříkačkou polehává smečka zívajících psů. I ty nejchcípáčtější skútry tu mají terénní pneumatiky, někdy dokonce obuté do sněhových řetězů. Ne že by tu snad někdy sněžilo. Ale dobře poslouží i v blátě.

Odchytne mě místní učitel. Sedíme u něj v obýváku a pijeme čaj. Po jinak čisté místnosti se nepatřičně prochází několik slepic. Mluvíme o politice. Opatrně a potichu, aby to nikdo neslyšel. Jak vláda nechala postřílet mnichy, jak se mají generálové dobře a co domácí vězení Aung San Suu Kyi. Na pozadí v televizi běží indický satelitní kanál Star films. Americké filmy v originálním znění s anglickými titulky, cenzurované pro „family viewing“. Indické reklamy. Konec Bruce Almighty. Začátek Chicken Run. Nemůžu se zbavit dojmu, že slepice zpozorněly a film se zájmem sledují. Když se pak večer vracím do guesthouse, pásci z čajírny se pořád snaží vypadat namachrovaně, nepřiměřeně velké reproduktory pořád duní. Titanic od Celine Dion.

Skoro bych se zdráhal označit Nam Shan za město. Všechno je tu pomalé i na barmský venkov. Autobusy do Hsipaw odjíždí „někdy mezi šestou ráno a druhou odpoledne, skoro každý den“. Silnice tu končí. Nechce se mi věřit, že Nam Shan býval hlavní město shanského království Tawngpeng. A to zatraceně bohatého královstí. Před druhou světovou válkou měl místní saopha (král) pod kontrolou největší olověné doly na světě – a k navíc ještě jedny z největších stříbrných. Pak v 1952 poslední saopha Hkun Pan Sing zemřel a o pár let později vojenská junta zrušila království úplně. Ale když sleduju západ slunce nad horami z terasy dřevěného chrámu na útesu nad městem, říkám si, že jsou místa, která úpadek jenom vylepší.