Sakurajima není přátelská sousedská sopka

„Chceš si půjčit kolo? Kolem sopky to trvá čtyři hodiny,“ navrhuje mi holka na recepci v hostelu pod Sakurajimou. Čtyři hodiny, to zní docela dobře. Že bych si ho půjčil? „Ale na druhé straně padá popílek, budeš celej černej,“ varuje mě. „Tak to raději bez kola,“ rozmýšlím si to. Usměje a pokývne hlavou. Jako by to předem věděla.

Sakurajima, pohled přes lávová pole, co přikrývají bývalou vesnici Arimura.

Z okénka autobusu vypadá sopka docela neškodně. Naopak. Sady, zahrady, skleníky. Úrodná sopečná půda. Tady rostou největší ředkve na světě, jak hrdě hlásala cedule v přístavu. Váží až pětatřicet kilo. A zábavně také nejmenší mandarinky, jen tři centimetry průměr. Vystoupím u horkých pramenů ve Furusato-onsen. Žádný popílek mě nezasypává. A když pak ležím v kamenném bazénu horké vody, hned vedle mořského příboje, říkám si, že sopka je vlastně celkem bezva. Jen betonové tunely, co jsem viděl kolem silnice a v zahradách domů naznačují něco jiného. Jsou to kryty před padajícím kamením, které sopka občas vychrlí.

Kdybych skončil v lázních, ani bych nevěřil, že Sakurajima je jedna z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1955 vybuchuje vlastně neustále. Stovky malých erupcí ročně vyhánějí popel několik kilometrů vysoko do atmosféry. Příležitostně chrlí lávu a kamení. Za rok tu na zem spadne 10 cm popela. Na samotné sopce přitom žije cca šest tisíc obyvatel. Každý rok absolvují cvičnou evakuaci. To pro případ, že by sopka přestala jen brumlat a vybuchla pořádně. Jako před sto lety.

Miliardy tun lávy

Že se něco děje bylo tenkrát v 1914 jasné už tři dni předem. Nejprve si obyvatelé Sakurajimy mysleli, že by to mohla být Kirishima nebo Aso. Ale pak se začala vařit voda ve studních, moře vyplavovalo mrtvé ryby a otřesy sílily a sopka vychrlila první kamení a popel. 12. ledna 1914 pět minut po desáté ráno začal ze sopky stoupat hustý temný dým. O deset minut později vylétl do vzduchu její vrcholek a kouř vystoupal do výšky 8 000 metrů a přikryl celý ostrov.

Další den začala z kráteru vytékat láva. Během následujících měsíců tři miliardy tun lávy zaplnily půlkilometrovou úžinu, která oddělovala Sakurajimu od pevniny a udělaly z ní poloostrov. Největší sopečná erupce v moderní historii Japonska. Přes dva tisíce zničených domů. V Kurokami, vesnici na východě, zasypal horký popel několik stovek stavení. Dnes je tu k vidění jen vršek tři metry vysoké brány chrámu. Stojím vedle něj. Zaprášený vzduch. Vítr, co škrábe. Ostré slunce. Mám pocit, že vyschnu a změním se v prach.

Nakrknutá kouřící potvora

Stejně si připadám, když se procházím po lávových polích z poslední pořádné erupce v roce 1946, které přikrývají vesnici Arimura. Jsem tu sotva pět minut. Popel mi skřípe mezi zuby. Drhnou mi oční víčka. Mé bílé tričko se nepozorovaně změnilo v šedivé. Můj černý baťoh také zešedivěl. Šedesát let od poslední erupce a roste tu jen pár keřů a borovic. Ale ještě před třiceti lety tu nebyly ani ty. Byla tady holá pustina. Než krajina zalitá lávou zaroste férovým lesem, trvá to víc než dvě stě let.

Přitom včera, když jsem připlul z Kagoshimi, vypadala sopka docela neškodně. Oblak popela kolem vrcholku jsem měl za obyčejný mrak. I když, nenápadné závěje šedočerného popílku na chodnících a ulicích byly v ultračistém Japonsku trochu podezřelé. Dnešní procházka po lávových polích, popílek v zubech, kryty a čouhající vršek brány chrámu ukázaly, co je Sakurajima zač.

Sakurajima není vaše přátelská sousedská sopka jako Aso. Sakurajima je nakrknutá kouřící potvora, co prská černý popel. Kdybyste si mohli vybrat, tak jí za barákem chtít nebude. Místní si z ní ale moc nedělají. Jsou zvyklí. A pěstují díky ní své slavné gigantické ředkve a mikroskopické mandarinky. A když se sem tam vítr otočí a popílek se začne sypat na sedmisettisícové město Kagoshima čtyři kilometry přes moře, obyvatelé prostě jen rozevřou deštníky.

Pár fotek

Na Sakurajimě se pěstují obří ředkve. Největší na světě. Váží až 35 kg. Zábavné je, že tu zároveň rostou nejmenší mandarinky, jen tři a půl centrimetru v průměru.
V Kurokami na východě Sakurajimy zasypal horký popel při erupci v 1914 několik set domů. Dnes je k vidění jen vršek tři metry vysoké brány chrámu Haragosha.
Východní a jižní strana poloostrova je pokrytá šedým popílkem.
Když Sakurajima soptí, betonové tunely slouží jako kryty před padajícím kamením.
Lávová pole kolem bývalé vesnice Arimura.