Sopka Aso, kopec z rýže, síra ve vzduchu

Vlak po cestě z Kumamoto dvakrát změní směr. Jedeme vpřed-couváme-jedeme vpřed. Stoupáme po strmé stěně kráteru Aso. Turistická mapa, kterou jsem dostal na nádraží, hrdě hlásá, že s 18 km z východu na západ, 24 km ze severu na jih a obvodem přes 120 km je Aso největší kráter na světě. A že vzniknul před sto tisíci lety, když se propadla obrovská sopka.

Jezero v kráteru Aso. Cáry páry se vždy chvilku povalují na hladině a pak rychle stoupají nahoru. I nahoře na kraji kráteru je ve vzduchu cítit síra.

Dnes jsou v kráteru pole a uprostřed masiv s pěti vrcholky přikrytý travnatými pláněmi. Z jednoho se kouří. Aso je pořád aktivní sopka. Připadám si daleko od zbytku Japonska. Alespoň v myšlenkách. Vlak jede skrz lesy, hory, tunely a staví na pidi-nádražích, která jsou spíš modýlky pro vláčky-hračky. Jestli je cesta do Japonska cesta časem do budoucnosti, pak při výletě k Aso se vracím zpět. Do současnosti. Žádné automatické brány na lístky, všechno postaru kontrolují průvodčí ve vlaku nebo hlídači ve stanicích. Jeden téměř prázdný vagón pendluje po zdejší trati z konečné na konečnou. Interval dvě hodiny. Otvírají se jen přední dveře – k těm zadním perón nedosahuje. Dlouhé nacpané vlaky každých deset minut na hlavních tratích na Honshu jako by byly z jiné země.

Kopec z rýže

„Vítr fouká na špatnou stranu, kráter je kvůli sirným plynům uzavřený,“ říká mi řidič, když další den u nádraží nastupuju do autobusu nahoru k sopce. „Co se dá dělat, stejně to zkusím,“ krčím rameny. Silnice nejprve stoupá jehličnatým lesem. Pak po zelených loukách, kolem se pasou krávy. Míjíme záhadný kopec Komezuka, který podle legendy kdysi dávno postavili lidé z rýže. Dolík místo vrcholku má proto, že místní bůh Takeiwatatsu-no-mikoto z něj nabral hrst rýže, aby nakrmil svůj hladovějící lid.

Kopec KomezukaPodle legendy kopec kdysi dávno postavili lidé z rýže. Dolík místo vrcholku má proto, že místní bůh Takeiwatatsu-no-mikoto z něj nabral hrst rýže, aby nakrmil svůj hladovějící lid.

„Vypadá to líp než ráno,“ podívá se řidič na oblak páry nad kráterem, když všichni ostatní vystupují na zastávce u jezera. „Když počkáš tak s trochou štěstí otevřou,“ povzbuzuje mě. Sám pokračuju až nahoru, ke konečné lanovky. Ta nejezdí, z vrcholku stoupá bílý oblaku páry a - předpokládám – síry. Čekám celé dopoledne. Postupně otevřou lanovku a část vrcholku. Ke hraně samotného kráteru se ale pořád nesmí.

Šplhám na kopec vedle. Podle mapy je vyšší, třeba z něj něco uvidím, namlouvám si. Procházím dávno opuštěným lyžařským resortem. Restaurace s rozbitými okny a prázdným parkovištěm. Z prasklin v asfaltu vyčuhuje plevel. Fouká vítr a slyším v dálce projíždějící auta a přitom to ticho opuštěných řítících se staveb je ohlušující. Stoupám do kopce, k horní stanici vleku. Zarostlá keři a vysokou trávou. A dál prudkým svahem nahoru. Tak prudkým, že téměř lezu po čtyřech. Na placatou špičku hory.

Prázdno, žlutá tráva. Žádní lidé. Vítr. Jím onigri s tuňákem, které jsem si ráno koupil v obchodě u nádraží, a rozhlížím se po krajině. Holé kopce, louky a modrá zeď kaldery v dálce. Trochu jako španělské Pyreneje. Ale Aso odtud vypadá – pochopitelně – téměř stejně. Do kráteru vidět není. Vždyť tenhle vrcholek má jen o pár metrů víc.

Vrtulníkem nebo lanovkou?

Pozdě odpoledne se vracím zpět k lanovce. Zastavím se u vyhlídkového vrtulníku zaparkovaného na trávě vedle silnice. Překvapivě není přelet kráteru ani moc drahý. Tisíc káčé na osobu. Že bych se proletěl? Viděl bych kráter a vrtulníkem jsem ještě neletěl… Nejdřív se zeptám u lanovky a když bude nahoře zavřeno, přijde na řadu vrtulník, rozhoduju se.

Kabina lanovky je plná korejských důchodců na zájezdě do Japonska. Všichni kolem krku visačku se jménem cestovky, na hlavě čepici s neskutečně velkým kšiltem, na očích obrovské sluneční brýle. Nahoře nechávám Korejce za sebou a spěchám až na samotnou hranu kráteru. Hluboko dole, obehnané rezatou skálou, září jasně zelené jezero. Jako by v něm někdo rozsvítil. Cáry páry se vždy chvilku povalují na hladině a pak rychle stoupají nahoru. Ve vzduchu je cítit síra a když se přiblížím k plotu, co odděluje uzavřenou zónu, skoro se dusím.

„Poslední autobus?“ ptá se mě uniforomovaná Japonka v lanovce po cestě dolů. „Ano, plánuju ho stihnout.“ – „Tak v tom případě dole utíkejte, lanovka přijede dvě minuty po plánovaném odjezdu autobusu. Ale většinou čeká,“ s úsměvem mě uklidňuje. Ale hned zvedá telefon a volá dolní stanici, aby autobus zadrželi… „Běžte!“ otvírá dveře v dolní stanici. Na důležitých křižovatkách budovy stojí další uniformované Japonky a ukazují mi cestu. Až k autobusu, před kterým stojí pobavený řidič. Ten, co mě vezl ráno nahoru. „Nakonec otevřeli, co?“ směje se.

Pár fotek

Silnice k sopce Aso nejprve vede jehličnatými lesy.
Jezero na pastvině Kusasenri, za ním Eboshi-dake; nedaleko sopky Aso.
Hluboko dole v rezatém kráteru sopky Aso se na hladině jezera povalují cáry páry.
Stěna kráteru Aso.
Turisté se fotí u kráteru Aso.
Turisté se fotí u kráteru. S cedulí Aso. Všimněte si schůdků, na kterých stojí fotograf. Ty jsou tam volně k použití, aby turisté na fotkách byli i s jezerem.
Utíkám stanicí lanovky až k autobusu, dnes poslednímu. Před ním stojí pobavený řidič. Ten, co mě vezl ráno nahoru. „Nakonec otevřeli, co?“ směje se.