25 000 yuanů v čínské bance

Vyplňuji formulář, nalepuji fotku. Na tabuli se rozsvítí mé číslo. „Tohle nestačí,“ vrací mi úředník pas a formulář, na který se ani nepodíval. „Co ještě potřebuju?“ – „Támhle,“ posílá mě na informace, kde jsem začal.

Snažím se prodloužit si vízum. Chci v Číně zůstat dalších třicet dní. Když jsem se na jaře v Leshanu neúspěšně pokusil změnit skupinové vízum na turistické, řekli mi: „Prodloužit turistické není problém. Přijďte, když vám bude zbývat méně než pět dní a dáme vám dalších třicet.“ Zbývá mi méně než pět dní. Zbývají mi tři. Jsem na úřadě v Pekingu. Začal jsem u okénka informací. „Vyplňte tenhle formulář,“ podala mi naštvaná uniformovaná Číňanka list papíru. „A pak si vezmu číslo a zařadím se támhle do fronty,“ ptal jsem se. „Ano,“ odsekla, ani se na mě nepodívala.

Do neděle musíte opustit Čínu

Teď stojím u informací znovu. „Ano, formulář nestačí. Musíte složit pětadvacet tisíc yuanů do Bank of China a přinést depozitní certifikát,“ dozvídám se od Naštvané. Pětadvacet tisíc yuanů je přes šedesát tisíc káčé. Je pátek. V neděli mi vízum končí. Nevím, jak do Číny dostat do dvou dnů – a ještě o víkendu – takový peníze. Do týdne, snad. A to ani nemyslím na to, kolik by bankovní převod stál. „Ale já jsem jen turista, já tu nepracuju, nepodnikám, jen bych chtěl zůstat v Číně déle, moc se mi tu líbí,“ zkouším. „Ano, pak musíte složit pětadvacet tisíc yuanů do Bank of China.“

V kopírce na rohu si tisknu výpis z mého účtu v české bance. A stránku z Yahoo! s převodem zůstatku v káčé na yuany. Moc tomu nevěřím. Tohle bych si mohl bez problémů vyrobit, to není jako depozitní certifikát z Bank of China. Ale co kdyby. Třeba skončím u nějakého benevolentnějšího úředníka.

U okénka ukazuji výpis, vysvětluju. Jsem opět odeslán k Naštvané. Ukazuju výpis, vysvětluju. „Mám dost peněz, ale nedostanu je do Číny tak rychle . Tahle pravidla jsou pro cizince hrozně komplikovaná.“ – „V tom případě musíte do neděle opustit Čínu,“ ani nemrkne. „Ale to se přece nedá stihnout! Vlakem to do Hong Kongu trvá víc než den a všechny lety, které jsem zkoušel jsou plné,“ lžu. Žádnou letenku jsem bookovat nezkoušel. „Do neděle musíte opustit Čínu,“ opakuje. „Pokud to nestihnete, za každý den navíc dostanete pokutu 500 yuanů.“

Cizinci z Číny ven!

Marie byla z Francie. Z Lyonu. V Pekingu studovala čínštinu. Také si byla prodloužit vízum. A také musela složit pětadvacet tisíc yuanů. „Blíží se čínský Národní den, prvního října. Je to stejný jako před Olympiádou. Snaží se dostat všechny cizince ze země, takže se vytasili s tím depozitem. Ale úřad tady v Pekingu je notoricky známý pro kdejaký obstrukce. Zkus to v Chengde. Je to tak tři hodiny vlakem. Tam nebývají s prodlužováním problémy. Když mají dobrou náladu, prý to dělají na počkání.“

Mají-li ovšem zítra, v sobotu, otevřeno. Xiuxiu z recepce v hostelu volá na úřad v Chengde. „Zítra mají zavřeno. A taky musíš mít certifikát,“ pokládá telefon. „Neexistuje nějaká agentura, která by to celé zařídila?“ napadá mě. Xiuxiu krčí rameny, „nevím, nikdy jsem o tom neslyšela.“ Podaří se nám něco vygooglovat. Telefonování. „Stejně musíš složit depozit a chtějí za to tři tisíce.“

.

.

.

.

.

Ukazuju na plakát na zdi, který hlásá „Discount Flight Ticket!“ a říkám: „OK then… Discount Flight Ticket to Hong Kong.“

Hongkongské Pées

O pár dní později. Jsem zpět v Hong Kongu. Pozítří si vyzvednu pas s novým vízem do Číny. A den poté odletím do Pekingu. Pokračovat, kde jsem skončil. Je to de-facto nejdražší vízum, jaké jsem kdy pořídil. V hotelu potkávám Mr. Lee. Číňana z Malajsie. „Loni před Olympiádou to bylo ještě horší,“ říká. „Hong Kong byl úplně plný. Všechny hotely, guesthousy, hostely byly úplně obsazené. Z Pekingu vyhodili i ty, kteří tam už třeba deset let žijí. Museli na Olympiádu pryč. Bláznivá vláda.“