Dharavi Dreams

Půlka obyvatel Bombaje bydlí ve slumech. Největší z nich je Dharavi. Jeden z největších v Asii. Mezi půl milionem a milionem obyvatel. Normální město. Residenční čtvrti, průmyslová oblast. Nikdo vás tam nepřepadne. Tedy až na ty party dětí, které chtějí vyfotit.

Na hlavní ulici zlatnictví a obchody s elektronikou, taxíky a rikšy. Zeleninový trh, podomní prodavači banánů, kozy, čaj. Pár paneláků. Žádní žebráci. Spousta zevlounů. „Lidé, kteří tu žijí jsou velmi chudí,“ uslyšíte od nich často. Napůl omluvně, napůl hrdě. Ale nejsou zdaleka nejchudší. Nebydlí na ulici jako tisíce jiných. V domcích je málo místa a šero, ale také čisto. Mají elektřinu. Snad každý má mobil.

Umývači a vyhazovači

Mnoho z obyvatel není z Bombaje. Imrat a jeho rodina sem přicestovali z Madhya Pradesh na severu. Napájeli mě čajem v obýváku jejich domku. Seděli jsme na pohovce před vypnutou, zatraceně velkou televizí. Zajímalo ho, jestli by mohl najít práci v Česku a jak by to bylo s pracovním povolením. „Můžu dělat cokoliv, třeba umývat nádobí. Pracoval bych i osm hodin denně.“ „Nebo i deset,“ po chvilce dodal. Jeho kamarád, vyhazovač v klubu v Bandře (cool čtvrť), lehce sondoval: „Byla by v Česku práce pro vyhazovače.“ – „Byla, ale nedostaneš pracovní povolení. A bez něj to bude o dost těžší. Zvlášť, když neumíš česky. Dost možná nedostaneš ani vízum. Nechci říct, že je to nemožné, ale… Je to nemožné.“ Pokyvoval hlavou, jako by říkal „Jo, vím, že to je jenom sen, no co…“ Ale Imrat se nechtěl vzdát. „Tady, vem si můj telefon a kdyby se nějaká práce naskytla, dej mi vědět,“ psal na papír vytržený z kroužkového bloku, když jsem odcházel. „Všechno – víza, letenku – si zaplatím.“

O tisíc rupií

Hned za rohem mě odchytil Deepak. Práci v Česku nehledal. „India good?“ vyzvídal. „India very good,“ pochválil jsem mu jeho zemi. To ho potěšilo a koupil mi třtinový džus. V Dharavi je sklenice jen za tři rupie (koruna dvacet), jinde v Bombaji za pět až sedm. „Pojď dovnitř,“ zmizel ve dveřích PCO (veřejný telefon). Miniaturní místnost, stolek s telefony polepenými jmény společností, několik faxů. „Tohle je tvrdě pracující muž,“ ukazoval Deepak na majitele v bílé košili. „Každý den od sedmi ráno do desíti večer.“ A hned mě táhl ven a přes ulici do temné boudy z vlnitého plechu. Uvnitř nacpané čtyři stolky s carromem (něco mezi kulečníkem a kuličkami). Kolem každého čtyři hráči. Větráky na stropě šlehaly rozžhavený vzduch do nasládlé pěny. I z Indů lilo.

„Jedna hra stojí deset rupií. Vždy platí tým, který prohraje. Ale tady ti,“ ukazoval Deepak na hráče kolem stolku u dveří, „to jsou profíci. Hrají o tisíc rupií. Vítězové platí majiteli herny kilo.“ Protáhl mě ještě několika uličkami, představil mě všem svým kamarádům, které našel. „Jdi támhle, to je hodně chudá čtvrť, je to tam hodně slumovitý,“ rozloučil se mnou.

Slumovitá část byla jen o kousek slumovitější než zbytek. Zámečníci, prodavači náramků, smažiči samosy. Pobočka indické komunistické strany. A hned přes ulici, s obrázkem rudé kapky krve na bílém transparentu nade dveřmi, dárcovská klinika. Vše čisté, jehly na jedno použití používané jen jednou, rukavice vyměněné po každém dárci krve. Jako v každé budově ve slumu šero. „Jací jsou lidé v Dharavi? Pomáhají ti?“ ptala se Virama, poté, co mně její kolegové vyrobili visačku se jménem a funkcí Host a naservírovali kafe a sušenky. „Přátelští, pomáhají.“ – „Není to jako taxikáři v Colabě, co?“ smála se. „Co jsi čekal, jaké to tu bude? Chudoba a špína?“ – „Kdepak, vypadá to tu skoro přesně tak, jaké jsem to čekal. Celkem normální čtvrť. Jen o něco míň místa a o něco víc vlnitého plechu. A přesně tak to tu vypadá.“ Ale neprozradil jsem, že mě to stejně lehce překvapilo.

Dharavi je sice mnohem normálnější, než byste (pravděpodobně) čekali, ale nakonec je to slum. Těch půl milionu až milion obyvatel žije na ploše cca 175 hektarů. Na jednoho obyvatele tedy připadají dva až čtyři čtvereční metry. A Dharavi není jen obytná plocha, spoustu místa zabírá průmysl… Problémy jsou také s přístupem k čisté vodě a podle studie z roku 2006 se o jeden záchod dělí téměř patnáct set obyvatel. Není divu, že všichni chodí do Mahim Creek (potok na severu).

Pár fotek

Hlavní ulice.
Rodinné foto
Krejčovství v obýváku (první patro)
Veřejný telefon. „Tohle je tvrdě pracující muž,“ říkal Deepak. „Každý den od sedmi ráno do desíti večer.“
Juice Bar. Všimněte si, jak je tam čisto a organizovaně.
Kuřecí řezníci
Hra carromu stojí 10 rupií – platí tým, který prohraje. Profíci ale hrají o 1000 rupií – vítězové z nich musí majiteli herny zaplatit kilo.

Miliardáři z Dharavi

Dharavi není jen místo, kde lidé bydlí. Najdete v něm kolem 15 000 „továren v jedné místnosti“. Začali to muslimští zpracovatelé kůží z Tamil Nadu a hrnčíři z Gujaratu. Pak se přidali výšivkáři z Uttar Pradeshe a nastartovali zdejší textilní průmysl. Dnes je zdaleka nejviditelnější recyklace a ze všeho nejvíc recyklace plastů. Projděte se po průmyslové zóně a pod nohama vám budou křupat kousky umělé hmoty přetékající z plných pytlů kolem.

V desítkách mini-továren se plasty třídí podle barev a druhů, perou, melou a nakonec přetavují třeba v kýble. Ale narazíte i na papírny nebo recyklátory barev. A oproti rezidenčním částem tu panuje opravdový nepořádek a Dharavi vypadá jako archtetypální slum, včetně toho vlnitého plechu a bláta. (Ale nutno podotknout – jako slum vypadá téměř každá průmyslová zóna v Indii.) Nejde tu o malé peníze – odhaduje se, že celkový obrat průmyslu v Dharavi se blíží miliardě dolarů ročně.

Lidé v průmyslové zóně nejsou tak přátelští jako v rezidenčních částech. Ne že by vás neviděli rádi, jen prostě mají práci a nemají čas. Ale na druhou stranu jsou patřičně hrdí na svou práci a stačí se usmát a ukážou vám skoro všechno. Pojď, ukážu ti mou továrnu“, halekal na mě zavalitý Ind. Zvedl se z plastové židle a vedl mě do haly z vlnitého plechu. „Je to továrna na papír,“ oznámil mi. „Tady to je starý papír,“ ukazoval na hromady starého papíru. „A tady to je můj stroj,“ ukazoval hrdě na lis. „Vyfoť si ho,“ nařizoval. „A tady to je hotový papír,“ ukazoval na obrovské role čistého papíru. „Vyfoť si je,“ nařizoval. „Tohle jsou mí zaměstnanci,“ ukazoval na dva dřímající zevlouny. „Vyfoť si je,“ nařizoval. „Je to moje továrna,“ zdůraznil ještě jednou. „A teď můžeš jít,“ propustil mě.

Průmyslová zóna

Ulice v průmyslové zóně
Se sudem na hlavou
Recyklace plastů
Recyklace plastů – zevlování
Recyklace plastů – třídění podle barev
Recyklace plastů
Recyklace plastů. Specializace modrá barva
Barvířská dílna.
Barvířská dílna.
Barvířská dílna / Žluté gumové rukavice obarvené na modro

Pes: Do Dharavi se pořádají túry s průvodcem. Natáčel se tam Slumdog Millionare. A jen tak pro pořádek. V Dharavi to nesmrdí. Resp. ne hůř nebo víc než kdekoliv jinde v Bombaji. Méně než v Gokarně. (To přirozeně neplatí pro okolí Mahim Creeku ;). A kdybyste tam snad někdo chtěl jít, nechoďte v sandálech.