Gokarna: poutníci a centrála magorů

„Jedeš do Gokarny? Tak to mám pro tebe dárek,“ podával mi Ditch z Agondy přes bar Tygří mast. „Budeš jí potřebovat,“ vysvětloval. „Celé město smrdí jako stoka. Gokarna je malá a je plná lidí, autobusy plné poutníků. Spousta si jich tam dojde na záchod a stoky jsou otevřené.“ Otevřel pikslu a rychlým pohybem si natřel Tygří mast pod nos. „Udělej to samý a budeš v pohodě,“ křenil se.

Z Agondy do Gokarny přímo nic nejede. Z Agondy se dá dostat jen do Chaudí. Odtamtud se zastávkou v Karwaru až do Ankoly. Tam přestoupíte na omlácený vehikl s malými okénky, který vypadá, jako by byl ve válce a který vás doveze do Gokarny. Jak se blížíte, na silnici se objevuje víc a víc džípů s oranžovými vlajkami a girlandami květin a předjíždí vás autobusy s poutníky. Když se objevíte uprostřed zeleninového trhu, jste v Gokarně. A opravdu to tam smrdí. Ale ne hůř než v muslimské čtvrti v Bundi nebo v Udaipuru a Tygří mast není nezbytná.

Říká se tomu město, ale je to jen ospalá přerostlá vesnice s jednou hlavní ulicí, chrámem uprostřed a pláží na kraji. Dřevěné domy. Střechy z červených tašek. Pár obchodů s tričkami s psychedelickými vzory, pár s bubny, řady ubytoven pro poutníky. Palmy, zeleň, opustíte centrum (tj. hlavní ulici) a spousta prostoru, obrovské zahrady. Když vylezete na kopec, Gokarna zmizí. Vidíte jen kopce, na které někdo položil huňatý zelený koberec s palmovým vzorem. Jen občasné zatroubení autobusu nebo křik od pláže prozrazuje, že tam dole něco je.

Gokarna je svaté město. Centrum Šavitů (uctívačů Šivy, boha destruktora) po víc než dva tisíce let. Znovu se v ní zrodil Rudra (jedno z Šivových jmen) skrz ucho krávy poté, co jeho trest v podsvětí vypršel. A navíc v ní najdete nejmocnější shivalingamIndii. Zanesl ho tam Ravana, zlotřilý král Lanky, (dnešní Sri Lanka) z Šivova domova na hoře Kailash v Himalájích. Je považován za tak mocný, že jen pouhý pohled na něj vás očistí od sta hříchů, dokonce i od vraždy bráhmina (nejvyšší kasta, kněží).

Po ulicích se potuluje pár žebráků. Celkem dost na takhle velkou vesnici, ale celkem málo na podobnou svatou vesnici. V Udaipuru jich jenom na schodech ke chrámu sedělo víc. Takový tichý Pushkar u moře, kde přeměna v turistický místo ještě nebyla dokončená. Spíš sotva začala.

Hlavní ulice.
U vchodu do chrámu Shri Mahabaleshwar (hlavní chrám, v kterém je ten ultra-mocný shivalingam).
Džípy přijíždějících poutníků zaparkované na pláži.

Ayapa! Ayapa!

Při brouzdání přílivem jsem potkal Pavema. Byl z Hyderabadu. Vyráběl palmové pivo a do Gokarny přijel s šesti kamarády v pronajatém džípu. Jeden z nich byl učitel, další IT konzultant… „Jedeme do Keraly. Do chrámu Shri AyappaSabarimale.“ říkal. „Po cestě se zastavujeme ve svatých místech po Karnatace a Kerale. Celkem 60 dní, 4000 kilometrů. Žádný alkohol, žádné drogy, žádné maso, žádný sex,“ vysvětloval.

Stejně jako ostatní příznivci Ayappy na sobě měli jen černý sarong s barevným pruhem, růženec kolem krku. Byli zarostlí a vypadali divoce. Měli s sebou zásoby domácích chipsů a ladu (sladká koule). „Dej si“, nabízel mi jeden z nich. „Dělala je moje matka,“ dodal hrdě. Oproti koupání v Pushkaru to byla spíš taková taškařice. Skákání ve vlnách, cákání. Jako když pustíte děti do vody. Žádné rituály kolem, z džípu rovnou do vody.

Příznivci Ayappy se v Gokarně objevují jen na přelomu roku roku – když je ten správný čas na pouť do Sabarimaly. Po celý rok ale přijíždějí uctívači Šivy. I ti míří na pláž a ráchájí se v moři. Koupel zvyšuje očisťující účinky shivalingamu. Stejně působí půst a oholení hlavy. V moři se koupají všichni, hlavu si holí jen někeří – nechávají si legrační chochol na temeni. Berou to o kousek vážněji než uctívači Ayappy – koupeli předchází krátká motlitba a rituál na pláži.

A pak je tu nemálo těch, kteří cestu do Gokarny berou čistě jako výlet s kamarády. Někteří jsou namol, rudé oči. Až nemůžou ani chodit a jejich kumpáni je vláčí pískem do vody.

Je tu nemálo těch, kteří cestu do Gokarny berou čistě jako výlet s kamarády. Někteří jsou tak opilí, že nemůžou ani chodit a jejich kumpáni je vláčí pískem do vody (konkrétně ten ležící vzadu).
Ženy se koupou oblečené. Poutě do Sabarimaly se jich moc neúčastní (ženy menstruačního věku to mají zakázané) a nejsou natolik manické, aby si kvůli shivalingamu holily hlavu.
Sušení sárí po koupeli.
Sušení dhoti po koupeli.

Popráškovat, vykoupat a vyprat

Kromě ráchání v moři se někteří poutníci ráchají i ve vesnické nádrži. Na hlavní ulici, nedaleko autobusáku, jsem zachytil procesí skandující „Rama Rama!“. Malé činely, rytmus. Červený prášek létal vzduchem. Všichni měli nabarvené tváře a vlasy a oblečení. Procházeli vesnicí až dopochodovali k nádrži. Kroužili kolem ní a jak se blížili ke schodišti v jižním rohu, vypadali radostněji a radostněji. Jeden z nich mi rozzářeně prozradil, že se budou koupat. Seběhli po schodech, za veselého křiku naskákali bezstarostně do vody. (Bezstarostné skákání do vody není právě obvyklé, Indové neumí plavat – ale nádrž v Gokarně zjevně není moc hluboká, max metr a půl.) Cákali, skákali ze schodiště, stavěli třípatrové živé pyramidy, mydlili se, aby smyli prášek a prali své obarvené oblečení.

Centrála magorů

Cara mě v Bombaji varovala: „Gokarna je centrála magorů. Všichni jsou tam tak ‚zvláštní‘ a ‚alternativní‘ a ‚jedineční‘. Dready, tetovaní, odrbaný, zhulený. Ale jak jsou všichni pohromadě, jsou všichni úplně stejný. Půlka z nich bez přestání žvaní o náboženství. Zajímavý na pár dní, ale pak buď musíš odjet, nebo se k nim přidat.“

Magorů tam byly davy. V ulicích potkáte zbloudilce z pláže. Jen tak v plavkách nebo odrbaných kraťasech, bez trička, na nohou flipflopy nebo naboso, dready. Prohlížejí si trička a houpací sítě, zevlují u stánků s CD. Exhipicí a rádoby hipící. Pak jsou tu Rusky. Poznají se podle uniformy, ještě než promluví. Těsné džínové kraťasy, tak krátké, že jsou to trenky. Tílko. A všechny se mračí se do slunce.

Mezi pláží a hlavním chrámem pochodují hledači. Bosí, do půl těla nazí, jen v černém nebo oranžovém sarongu. Dělí se na hledače-začátečníky a hledače s praxí. Hledači-začátečníci vypadají poněkud ztraceně, hledači s praxí mají v ruce sukovici a díky ní vypadají, že ví, co dělají. A mezi chrámem a pláží pochodují o poznání méně. Všichni se tváří, že našli boha. Tedy několik tisíc bohů, v případě hinduismu.

A celé to pozoruje pár zmatených turistů, kteří chtěli jen pláž a dostali k ní cirkus.

Nehledě na příslušnost ke skupině si k snídani všichni dávají müsli a ovocný salát. (Já ne ;). A i ty největší alternativce můžete vidět, jak si u cestovních agentů kupují lístky na SUPER DELUXE A-C BUS do Bangalore.

Takže si to zopakujeme:Gokarně tedy jsou indičtí poutníci, dredatí zhulení alternativci, exhipící, rádoby hipící, spirituální turisti a jiní hledači, zmatení turisti, kteří chtěli jen pláž, ale dostali k ní cirkus. A teď, sakra, do které skupiny patřím já?