Naval ty tři rupie, nebo ti rozbiju hubu!

Indie je jiná, slyšel jsem. Prý se musí zažít. Prý se nedá popsat. Ale znáte to. Už jsem toho trochu procestoval. Měsíc po Maroku. Víc než rok po Jihovýchodní Asii. Byl jsem v divokém a svobodně bezvládném Phnom Penhu, kde si v barových šatnách hosté odkládali své kalašnikovy – a taky na tropických ostrovech, které podle mapy sice byly ve východní Indonésii, prakticky se ale nacházely někde na stránkách románu Pláž od Alexe Garlanda. Do Indie jsem přijel přes Írán a Pákistán. Země, které nenajdete v brožurách cestovních kanceláří, zato se o nich mluví ve zprávách a používají se při tom výrazy jako „osa zla“. Co by mě tak mohlo v Indii překvapit? Jasně, bude jiná, ale to platí pro libovolnou zemi. To platí i když odjedete z Prahy do Brna. Nebo i jenom ze Staromáku na Jižák.

Když jsem překročil hranici z Pákistánu, nic zásadně jiného jsem tu neviděl. Jenže to jsem zjevně nedával pozor. Tohle totiž nebyla moje první hádka v Indii. Za toho tři čtvrtě roku byla už druhá nebo třetí. To není tolik, třeba si říkáte. Jenže je tu jeden zádrhel: já se na výletech s místními nehádám. Že je něco jinak jsem tušil už měsíce, ale nechtěl jsem si svůj omyl přiznat. Jasně, byl tu trochu nepořádek a zmatek a celá země byla prosycená odporem k jakékoliv formě organizace. Nic neobvyklého. Tak působí většina Jihu. Jen ve většině Jihu stačí zlehka uvolnit svoje předsudky a představy, jak co má fungovat, a zjistíte, že věci organizované a promyšlené jsou. Jen jinak, než jste zvyklí. V Indii mně podobný vhled doposud unikal.

Tak třeba na železničním přejezdu spadnou závory. Na obou stranách se auta začnou řadit do všech pruhů. Včetně protisměru. Vyplní celou silnici. Rikši a motorky utěsní každou mezeru. Vlak projede. Závory se zvednou. Oba směry jsou ucpané. Není kam jet. Všichni začnou troubit a pokřikovat. Následujících pár minut připomíná spíš válku než řešení dopravní situace. Náklaďáky vytlačují ze silnice autobusy, autobusy auta, auta rikši, rikši motorky, motorky kola. Vše se děje s neskrývanou agresí a zcela bez ohledu na následky.

Nebo: Meziměstský autobus přijede na autobusák. Konečná. Zpátky odjíždí za půl hodiny. Všichni to ví. Je to totiž v tomhle zapadákově jediná linka. Cestující se hned začnou cpát dovnitř dveřmi širokými sotva na jednoho člověka. Nečekají, až ti, co přijeli, vystoupí. Ti se zároveň cpou těmi samými dveřmi ven. Autobus přitom ještě ani nezastavil. Popojíždí po placu, couvá k perónu… Po deseti minutách strkání, šlapání po nohou, ostrých loktů, zabijáckých výrazů, křiku, hrození pěstmi a mlácení taškami po hlavě, jsou všichni, kdo přijeli, konečně venku, a všichni, kdo chtějí odjet, uvnitř. Dvacet minut sedí v poloprázdném autobusu a čekají, až se pojede.

Alkoholismus a odpadky

Jak jsem postupně zjistil, indické myšlenkové procesy jsou kolikrát zcela odzbrojující ve své přímočarosti. Příčiny a následky jako by byly jen náhodně spárované události. U rikšů a umývačů nádobí mě to trochu povýšeně nepřekvapilo. Jenže to platilo i u vzdělanců.

V Tamil Nadu, státu na jihu Indie jsem potkal Sunita. Byl tu na služební cestě. Pracoval jako analytik pro nadnárodní banku v Pune. Vystudoval statistiku v Americe. Snad i díky těm rokům v zahraničí si nemyslel, že Indie je nejlepší země na světě. Věřil, že by mohla být, jen by musela vyřešit své problémy. Došli jsme tak i k tamilském alkoholismu. Tamil Nadu totiž patří mezi státy s nejvyšší spotřebou alkoholu – a k těm s nejvyšší mírou alkoholismu. „Proč jsou všichni Tamilové alkoholici?“ zajímalo mě. Sunit se shovívavě usmál, jako by říkal: „Co je to za hloupou otázku?“ Odpověď byla zcela zjevná: „Protože jsou tu všude obchody s alkoholem.“

Nebo: ve Varkale, baťůžkářském resortu na západním pobřeží, jsem pozoroval nakládání s odpady. Písečná pláž je tam pod strmým útesem z tvrdého červeného lateritu. Restaurace a obchody a ubytování jsou ve vesnici nahoře. Všechny odpadky se prostě sypou přes hranu útesu. Kdykoliv fouká vítr od moře – a to fouká skoro pořád – s sebou nese závany sladce kyselého smradu skládky. Když se na útesu odpadky nahromadí, slezou tam dva chlápci, polejou útes benzínem a všechno to zapálí. „Takhle se to přece nedá dělat! Turisti si to mezi sebou řeknou a přestanou sem jezdit! A co pak budeme dělat?“ stěžoval si mi Jamal. Patřily mu chatičky, kde jsem bydlel. Měl pochopitelně zájem, aby turisti jezdit nepřestali. Bylo mu něco přes padesát, měl huňatý knír, rostoucí bříško a doktorát z ekonomie. Povahou byl plážový povaleč a rád se s cizinci bavil o Indii a o světě, o politice a o kultuře. „S odpadky je problém v celé Indii, ne?“ hned jsem se toho chytil. „Proč tu vůbec lidi jen tak kdekoliv odhazují odpadky?“ ptal jsem se dál. Věděl naprosto přesně: „Protože v Indii nikde nejsou odpadkové koše.“ Ale hned si povzdechnul: „V Indii nemůžeme mít koše. Když někam postavíš koš, lidi do něj budou vyhazovat odpadky. Jenže v Indii je moc lidí, koš by byl hned plný!“

Dobrý rytmus

Jako první se nabízela hypotéza, že Indové zkrátka nepřemýšlí. Ale ta se mi zdála až moc cynická. Moc zlá. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem se v jedné z uliček kolem svatého jezera v Pushkaru nechal odchytit učitelem bubnování. V Indii jsem byl teprve dva měsíce a ještě jsem nepřišel na to, že všechny prodavače a naháněče můžu ignorovat. Že jim ani nemusím odpovídat: „Ne, děkuju.“ Že dokonce ani nemusím zavrtět hlavou. A tak jsem najednou seděl na verandě za bubny. „Já myslím, že máš dobrý rytmus, určitě by to šlo,“ přemlouval mě učitel, když jsem mu na ukázku zabubnoval. Kecy. I bez talentu poznám, že dobrý rytmus nemám. Když moje odmítání nezabíralo, vytáhnul jsem ultimátní: „Já si to rozmyslím a možná se vrátím.“ To je podle mezinárodních pravidel naháněčů definitivní projev nezájmu, který spolehlivě ukončuje každý pokus o prodej. Jenže tenhle učitel se pravidly řídit nehodlal. „Vy cizinci pořád přemýšlíte. Co dělat, co bylo,“ vmetl mi. „Nejste spontánní jako my. Měli byste být jako my, je to větší zábava.“ Možná to jen tak plácnul. Možná doufal, že mu budu chtít předvést, jak umím být spontánní a hned si spontánně u něj ten kurz bubnování zaplatím. Skoro jsem na to zapomněl. Ale teď to všechno zapadlo.

Tak tedy: Indové žijí TEĎ. Indové nepřemýšlí o budoucnosti. Budoucnost neexistuje. Co se stane za pět minut je irelevantní. Stejně tak minulost. Neexistuje. Přinejlepším je jako album fotek, které si sem tam prohlédnete a zavzpomínáte. Ne něco, z čeho by se dalo poučit. Že minule řazení na přejezdu do všech pruhů nefungovalo, nemá k současnosti žádný vztah. Existuje jen TEĎ. Každý okamžik se řeší cestou nejmenšího odporu, nehledě na možné následky. A řeší se zásadně emocemi. Nikdy rozumem. Protože rozum v okamžiku neexistuje.

Tady se zastavíme u poznámky pod čarou, která pod žádnou čarou není. Je prostě součástí textu: Tahle symetrie chybějícího vztahu přítomnosti k jak budoucnosti tak minulosti se odráží i v jazyku. „Včera“ se v hindi řekne stejně jako „zítra“. Indové zjevně nesdílí náš koncept lineárního času. Ale bez něj zmizí i veškerá kauzalita. Protože pokud je včera a zítra totéž, pak včerejší události mají vliv na ty zítřejší úplně stejný jako ty zítřejší na včerejší. Žádný. Může se stát úplně cokoliv. Příčiny a následky jsou jen náhodně spárované události. Indie se tak nedá popsat ani pochopit. Ke každému pravdivému výroku o ní najdete výrok opačný, který bude zrovna tak pravdivý. Skutečnost se neřídí žádnými pravidly a jakýkoliv pokus o její organizaci je nevyhnutelně odsouzený k neúspěchu.

Převážně neškodná větší zábava

Z mého evropského pohledu si Indové vlastně jen komplikují život. Asi mi to může být jedno. Nakonec ten nekonečný chaos vypadá převážně neškodně. Chtěl bych říct, že je v něm krása a elegance. Nebo něco podobně pozitivního. Ale není. Je to skutečný chaos. Je naprosto neutrální. Není v něm žádný skrytý řád. Není v něm skrytého vůbec nic. Obsahuje jen nepokrytě viditelnou energii. Není to chaos darwinovské evoluce. Je to chaos Brownova pohybu. Nepředvídatelný. Bez smyslu. Bez cíle. Pokud v něm chcete přežít – a často jde o holé přežití vaší mysli, na nějaké vítězství nad ním rovnou zapomeňte – musíte se vzdát. Nikdy nic neočekávat. Vždy se nechat překvapit. A aby bylo jasno, neříkám, že máte mít nízká očekávání. Říkám, že nemáte mít vůbec žádná. A víte co? Mít takhle zpochybněny samotné základy reality a zúčastnit se holé současnosti je osvěžující.

Jenže…

Převážně neškodně tu každý rok při dopravních nehodách zemře přes 140 000 lidí. Páč k řízení TEĎ nepotřebujete zkušenosti a schopnosti. Nepotřebujete ani znát pravidla provozu. Potřebujete hlavně reflexy. Žádné předvídání, jen reakce na okamžitou situaci. Předjíždění v zatáčkách, do kterých není vidět, je tak zcela v pořádku. Stejně tak zuřivé brzdění, troubení, blikání a vyhýbání v poslední chvíli, když v protisměru něco jede. A v protisměru, v protisměru většinou něco jede.

Převážně neškodně tu demonstrace a protesty často končí násilím. Když bombajští náckové protestují proti Chudákům ze Severu, kteří přijeli na nábor městských železnic, zapálí desítky autobusů a taxíků po celém městě. To aby se Chudáci ze Severu nemohli dostat na místo konkurzu. Ti už tam ale stejně dávno jsou (přijeli vlakem) a na protest proti protestům promptně zdemolují nádraží a vytrhají koleje. Přirozeně při tom všem zemře pár lidí, většinou náhodných kolemjdoucích. Když žijete TEĎ, není nic, co by zarazilo vaše emoce. Včetně zlosti, vzteku, nenávisti. Když přihodíte bigotní hinduistické agitátory, kterých má země zjevně přebytek, dostanete vraždění Muslimů v Gujaratu, strhávání mešit v Ayodhye, vypalování kostelů a znásilňování jeptišek v Orisse. Páč nenávidíte teď. Že jste si se sousedem vždy rozuměli, i když dával přednost Alláhovi před Šivou, to je v okamžiku jedno.

Pravda, i díky žití TEĎ Indie drží pohromadě. Žijí tu jedni z nejbohatších lidí na světě vedle dělníků, kteří berou méně než deset korun za den. Miliardáři tu mají vily s bazénem uprostřed slumů. Chudákům, zdá se, to příliš nevadí. Sice v Indii najdete loupežníky v lesích (vážně), ale celkově je kriminalita překvapivě nízká. Jenže kvůli žití TEĎ je taky Indie ve stavu, v jakém je. Pokud budoucnost neexistuje, pak není potřeba žádná změna. Ta navíc ani není možná. Když neexistují příčiny a následky, nemůžete dělat zhola nic. I takový Irák, který by asi nikdo nepovažoval za prototyp země dobré k životu, je podle Spojených národů na vyšší příčce HDI.

Nejsem Ind

Ano, žití TEĎ je osvěžující. A zábavné. Ale protože o životě v Indii platí vždy i pravý opak, je taky vyčerpávající a ubíjející. Tím víc, čím dýl se toho účastním. Po dvou měsících prvotní šok a úžas vyprchal a po dalších dvou nastoupila rezignace rozředěná příležitostnou podrážděností. Proto se teď nesmyslně hádám o tři rupie. Ten průvodčí za to nemůže. Jsem prostě po tři čtvrtě roce neustálým žitím TEĎ unavený. Usměvavý scvrklý děda, který stojí vedle mě a sleduje mojí hádku s průvodčím, mě jemně zatahá za loket. Otočím se na něj – a zastavím se uprostřed věty. Kouká na mě trochu nejistě, přitom přívětivě a s klidem. V dlani má svoje tři rupie. Podává mi je.

Moje vůle bojovat je pryč, i když vztek mám pořád. Tři rupie od dědy samozřejmě odmítnu. Omluvím se mu za celou scénu. Průvodčímu, tomu se ale neomluvím ani náhodou. Asi mu to ani neodpustím. Jen to prostě vzdám. Fakt mi to může být jedno. Otočím se a jdu pryč. Indie je opravdu jiná. A zjevně to není země pro mě. Pozitiva žití TEĎ v mém případě nepřevažují nad mínusy. Ale víte co? I když bych to teď nepřiznal, svět s Indií je zajímavější a – nevěřím, že to říkám – zábavnější místo. Až si od ní na pár let odpočinu, snad se sem při nějakém dalším výletu vrátím.