Indové žijí teď

V Indii se věci neřeší jednoduše. Tak třeba na železničním přejezdu spadnou závory. Na obou stranách se auta začnou řadit do všech pruhů. Včetně protisměru. Vyplní celou silnici. Rikšy a motorky utěsní každou mezeru. Vlak projede. Závory se zvednou. Oba směry jsou ucpané. Není kam jet. Troubení. Pokřikování. Agrese. Bitva. Náklaďáky vytlačují ze silnice autobusy, autobusy auta, auta rikšy, rikšy motorky, motorky kola.

Nebo: Autobus přijede na autobusák. Konečná. Zpátky odjíždí za půl hodiny. Všichni to ví. Cestující se hned začnou cpát dovnitř dveřmi širokými sotva na jednoho člověka. Nečekají, až ti, co přijeli, vystoupí. Ti se cpou těmi samými dveřmi ven. Autobus přitom ještě ani nezastavil. Popojíždí po placu, couvá k perónu… Po deseti minutách šlapání si po nohou, ostrých loktů, zabijáckých výrazů, křiku, hrození pěstmi, mlácení taškami po hlavě, jsou všichni, kdo přijeli, konečně venku, a všichni, kdo chtějí odjet, uvnitř. Dvacet minut sedí v autobusu a čekají, až se pojede.

Pozorujte to pár týdnů a dojdete k závěru, že Indové nepřemýšlí. Ale to se mi zdálo až moc cynické. Jako Fordu Prefectovi ve Stopařově průvodci. Tak tedy: Indové nepřemýšlí o budoucnosti. Budoucnost neexistuje. Co se stane za pět minut je irelevantní. Stejně tak minulost. Neexistuje. Minulost je album fotek, které si sem tam prohlédnete a zavzpomínáte. Ne něco, z čeho by se dalo poučit. Že minule řazení na přejezdu do všech pruhů nefungovalo nemá vztah k současnosti. Existuje jen TEĎ. Indové žijí TEĎ.

Jenže páč není třeba přemýšlet o budoucnosti, nakonec se téměř nepřemýšlí ani o bezprostřední současnosti. Lucy učila půl roku angličtinu v Kerale. „Indové nejsou samostatní. Jen opakují, co jim někdo řekl nebo ukázal. Začíná to už ve škole. Všechno se učí zpaměti, žádné samostatné řešení problémů se nepodporuje,“ říkala. „Spousta studentů je přitom inteligentních a zvládla by mnohem víc. Ale indická kultura je dost kolektivní a i když vymyslí něco chytrého, bojí se to říct. Páč by byli sami za sebe. Takže se jen kopírují vzory.“

Převážně neškodná větší zábava

Nejste-li Ind, vypadá to převážně neškodně. Jste tu jen na výletě. Že si Indové komplikují život vám může být jedno. Ale každý rok v Indii v dopravních nehodách zemře přes 80 000 lidí. Páč k řízení v Indii nepotřebujete zkušenosti a schopnosti. Potřebujete reflexy. Reaguje se na okamžitou situaci, žádné předvídání. Předjíždí se v zatáčkách, do kterých není vidět. A zuřivě se brzdí, troubí, bliká a vyhýbá v poslední chvíli, když v protisměru něco jede. V protisměru většinou něco jede.

Indové vám řeknou: „Vy cizinci pořád přemýšlíte. Co dělat, co bylo. Nejste spontánní jako my. Měli byste to dělat také tak, je to větší zábava.“ Jenže stejně silné jsou i emoce jako nenávist, zlost, vztek. Demonstrace a protesty často končí násilím. Když bombajští náckové protestují proti přistěhovalcům ze severu Indie, skončí to zapalováním desítek autobusů a taxíků po městě. A přistěhovalci ze severu na protest proti protestům zdemolují nádraží a vytrhají koleje, aby vlaky nemohly jezdit. Že při tom zemře pár desítek lidí, nikoho nepřekvapuje. Smíchejte to s náboženstvím a Hinduisté vraždí Muslimy v Gujaratu, strhávají mešity v Ayodhye, vypalují kostely a znásilňují jeptišky v Orisse. Páč nenávidíte teď, o budoucnosti nepřemýšlíte, minulost neexistuje. Že soused byl vždycky kamarád, je jedno. (Pozn.: samozřejmě to neplatí absolutně.)

Hůř než Irák

Pravda, díky neexistenci budoucnosti a nedostatku samostatného myšlení Indie funguje. Žijí tu jedni z nejbohatších lidí na světě vedle dělníků, kteří berou méně než deset korun za den. Miliardáři tu mají vily s bazénem uprostřed slumu. Chudákům, zdá se, to příliš nevadí. Sice v Indii najdete loupežníky v lesích (vážně), ale celkově je kriminalita překvapivě nízká. Revoluci také nikdo nepřipravuje a když se demonstruje, nikdy ne kvůli sociální reformě. Jenže kvůli tomu také Indie je ve stavu, v jakém je. Pokud budoucnost neexistuje, pak není třeba žádná změna. I takový Irák, který by snad nikdo nepovažoval za prototyp země dobré k životu, je podle Spojených národů na vyšší příčce HDI (Human Development Index – Index lidského rozvoje; měří, jak dobře se lidé mají).

Vzdělaní Indové vidí, že jejich země na tom není právě nejlépe. Ale nezdá se, že by chápali skutečnou příčinu. Barat byl investiční bankéř. Žil v Chennai. Potkal jsem ho v Auroville. Říkal: „Nejsem tady kvůli spiritualitě a podobným kecům. Víš co, kdyby tu nebylo Auroville, vesnice kolem by byly naprostá katastrofa. Jako všude jinde v Indii. Zajímá mě, jestli by to nešlo přenést jinam.“ A proč je zbytek Indie naprostá katastrofa? Bez zaváhání: „Chybí nám správné vedení.“

V Pondicherry jsem se bavil se Sunitem o indickém alkoholismu. Byl to marketing konzultant z Pune. „Proč jsou všichni Tamilové alkoholici,“ ptal jsem se. „Protože jsou tu obchody s alkoholem,“ usmál se. Jako by říkal: „Co je to za hloupou otázku?“ Ano, má, sakra, pravdu. Ale proč je tu tolik alkoholiků?

Nejsem Ind

Prvních pár měsíců je to zábavné. Ale časem se pobavení změní v únavu. Ano, jsem Indií mírně unavený. Asi jsem tu byl moc dlouho. A i když se třeba Rajastán od Tamil Nadu sakra liší, je to pořád Indie. Potřebuju změnu. I tak to bylo bezva. Ale Jihovýchodní Asii mám o dost radši. Už se těším, až se tam přes NepálTibetČínu dostanu.

Možná to celé nepůsobí moc optimisticky. Což je v pořádku. Co se týče Indie, moc velký optimista nejsem. Nejsem Ind. Pozitiva žití TEĎ pro mě zdaleka nepřevažují nad mínusy. Ale co já vím…