Kdy Thajcům cvakají zuby zimou

Thajsko je tropická země. Většinou je tu přes třicet stupňů. Když pak v zimě přijde studená fronta a teplota klesne pod pětadvacet, Thajci začnou smrkat, obléknou svetry a tváří se sklesle. Přesto vždycky tvrdí, že zimu mají rádi.

Že má zimu ráda tvrdila i Dok z vrátnice domu, kde jsem měl pronajatý byt. „Vy cizinci všichni říkáte, že teplo je lepší než zima,“ divila se „To já mám raději zimu,“ pokračovala. „Všichni Thajci mají raději zimu!“ jásala. „Pořádnou zimu? Mráz? Se sněhem?“ zkoušel jsem jí vyděsit. „Ano, pořádnou zimu, horka už mám dost!“ nedala se. A zažila pořádnou zimu? Mráz? Se sněhem? „Ne, nikdy jsem nebyla v cizině. Ani v Severním Thajsku. Ale zima je skvělá,“ zářila. „A navíc si můžete obléknout svetr a kabát a zimní boty. A navíc móda!“

Kolik stupňů je nejvyšším místě v Thajsku

Vzpomenu si na ní při cestě na Doi Inthanon. Nejvyšší horu Thajska. V zimě oblíbený cíl místních turistů. Kolem vánoc na vrcholku v noci mrzne. Brzo ráno bývá jinovatka. Thajci se na ní jezdí podívat a fotí se zachumlaní v zimních bundách u cedule Nejvyšší místo v Thajsku. (Největší zima ale bývá v provincii Loei na severovýchodě Thajska. Tam v zimě v noci pravidelně mrzne. Párkrát tam už dokonce sněžilo.)

Je půlka listopadu. Pro jistotu dole v Mae Cham v obchodě vedle benzínky kupuju rukavice. Rangera u dolní brány národního parku se ptám, jak je nahoře. „Zima,“ pobaveně na mě kouká. Zima, to je mi jasné. Kolik stupňů? „Tak pět.“ Zatraceně. To je v tropech zatracená zima. Nabaluju se do všeho, co mám. Dvě trička. Košili. Mikinu. S kapucí. Helmu. A ty rukavice.

Monitor neutronů princezny Sirindhorn
Silnice po období dešťů

Doi Inthanon má 2 565 m. O tisíc metrů víc než Sněžka. Až na vrchol vede pěkná asfaltka. Silnice stoupá tropickým lesem. Občas se otevře daleký výhled přes travnaté pláně do krajiny. Míjím stezky k vodopádům. Pagody. Observatoř s  Princezniným detektorem neutronů. Kus silnice se po deštích sesunul do údolí. Jezdí se jen levým pruhem. Aspoň mám výmluvu jet pomalu, aby na mě moc nefoukalo. Nakonec se zimou skoro ani netřesu. Když dorazím na Nejvyšší místo v Thajsku, teploměr ukazuje mnohem přijatelnějších třináct stupňů. Jsem tu sám. Na místní zjevně ještě není dost zima.

Nejvyšší místo v Thajsku, cedule č. 2
Svatyně na vrcholu

„Po ¾ hodině jsem nemohl ani mluvit“

Nepochopitelná thajská obliba zimy se nakonec vysvětlila, když můj učitel thajštiny Samatchaa vyprávěl, jak šli s kolegyní Anchalee do zábavního parku Dream World. Mají tam sněhovou halu. Takovému lákadlu se zjevně nedalo odolat. I když vstup na sníh je předem extra rezervovat i zaplatit.

„Byla tam hrozná zima! Nic takového jsem předtím nezažil. A to jsme byly nacpaní v půjčených péřovkách. Po deseti minutách jsem toho měl dost. Chtěl jsem jít pryč,“ říkal Samatchaa. Ale Anchalee to zatrhla: „Dali jsem za to 120 bátů! Musíme vydržet! Přece nepůjdeme hned ven!“ – „Za chvíli jí ale taky byla zima. Přesunuli jsme se blíž k východu. Šlo tam trochu tepla ode dveří,“ pokračoval. „Po tři čtvrtě hodině jsem nemohl ani mluvit. Jen jsem se klepal zimou. Cvakaly mi zuby. Když jsem se dotknul nosu nebo tváří, nic jsem necítil. Z nosu mi tekla rýma a nešla zastavit. Anchalee na tom byla naštěstí podobně. Takže jsme se vykašlali na 120 bátů a šli pryč,“ viditelně se mu uleví i při pouhé vzpomínce. „Už chápu, proč vy cizinci máte raději horko než zimu. Opravdová zima je strašná!“