Mám rád podezřelé hraniční přechody
Sedím na lavičce křivě sbité z chlupatých nehoblovaných prken v chatrči u prašné silnice z udusané hlíny. Pod nízkou střechou z celtoviny je skoro stejné vedro jako přímo na poledním slunci venku, jen vzduch se tu ani nehne. Se mnou tu posedává asi deset nebo patnáct místních. Žvýkají betel a plivou rudě obarvené sliny, co vypadají jako krev, na zem chatrče.
Tady čekám už přes dvě hodiny. Tady je v Htee Kee. Osadě z vlnitého plechu a červeného prachu na barmské straně hranice s Thajskem. Čekám tady na… na co vlastně? Minibus? Sdílený taxík? Náklaďák? Pořádně nevím. Na cokoliv, co mě vezme do dvě stě kilometrů vzdáleného Dawei, města v jižní Barmě kousek od Andamanského moře. „Pojede to za pět minut,“ dobromyslně mě ujišťuje chlapík s tváří gangstera. Říká to už dvě hodiny. Přitom vesnice Phu Nam Ron na thajské straně byla dočista obyčejná…
… vystupuju z minibusu z Kanchanaburi. Domky kousek od silnice, pár pneuservisů, pár obchůdků a pár restaurací, kde dostanete smaženou rýži nebo phat kra phao. A na konci silnice závora. Vedle malý, ale organizovaný hraniční terminál. Fronta se sune zatraceně pomalu. Po půl hodině konečně dostávám razítko do pasu. Najednou jsem v zemi nikoho.
Barmská strana je 6 km daleko. Na krajnici stojí řada pickupů, lavice na korbách plné pasažérů. „Htee Kee?“ ptám se. Nikdo mě nechce vzít. Pár z pasažérů se mě zastává a snaží se domluvit řidiči. Ten je ale neoblomný. Pravděpodobně tady v zemi nikoho panují jistá neporušitelná pravidla.
Všimne si mě pár thajských vojáků v maskáčích se samopaly. Chvíli se dohadují. Pak mě posadí na korbu černého pickupu se zvednutým podvozkem a jedeme. Prvních pár kilometrů po pěkné asfaltce, dalších pár po polní cestě. Za autem se zvedají oblaka prachu. Zastavujeme na plácku-parkovišti mezi chatrčemi z bambusu. „Dawei,“ ukáže řidič na jednu z nich. „Passport,“ ukáže na budovu s třepotající se vlajkou na nízkém valu naproti. Zkouším za svezení zaplatit, ale mávne nad tím rukou…
… „Ty!“ mává na mě ten dobromyslný ganster a ukazuje na velký kombík, který právě zastavil před chatrčí. Htee Kee není nejpohodlnější cesta do Barmy. Silnice, co odtud vede dál do Dawei, není snad na žádné mapě. Je to pravděpodovně nejpodezřelejší hraniční přechod z Thajska. Mám rád podezřelé hraniční přechody. Bývají na nich zlodějští směnárníci a nikdy nevíte, jestli neskončíte v desetkrát předraženém taxíku. Ale máte na nich pocit, že opravdu překonáváte nějakou hranici. Že jste se vydáváte tam, kam se ještě moc lidí nevydalo. Že jste na konci jednoho světa a čeká vás objevování nového.
