Výstup na Fuji: vzhůru do mraků a mlhy

V Japonsku jsem už byl mockrát. Ale nikdy ne ve správný čas pro lezení na Fuji. Hora je otevřená jen od začátku července do půlky září. Jen tehdy funguje hromadná doprava. A jen tehdy jsou otevřené horské boudy. Po zbytek roku je Fuji pokrytá sněhem a ledem. Protože kolem nejsou žádné jiné hory, je počasí na Fuji extrémní. Na vrcholu běžně -30°C. Průměrná rychlost větru 100 km/h, v poryvech i přes 300 km/h. Svahy jak šikmá kluziště. Led tak tlustý, že ho neproseknete cepínem. Když uklouznete, jedete i několik set metrů. Při lezení na Fuji zemře kolem deseti lidí ročně. Většina z nich mimo sezónu.

Vybavení pro ninju

Vystupuju z lokálky na nadraží Gotemba. Počasí nic moc. Fuji by měla být na dosah ruky. Měla by se tyčit hned za městem. Ale vidím jen nízké souvislé mraky. Obzor v oparu. Ani není poznat, že tu nějaká hora vůbec je. Neprší. Mokré ulice naznačují, že před chvílí přestalo. Za chvíli zase začne.

V konbini na nádraží si kupuju bento k obědu. A pláštěnku na jedno použití. Mají růžovou s květy sakur. Nebo modrou s obrázkem katany. S nápisem ninja na zádech. Kdo by nechtěl být ninja. „Čičaj,“ ukazuje pokladní na pláštěnku při placení, „ta je malá. Pro děti.“ Vím. Dospělá nebyla. Pokladní se to nezdá. Vede mě zpět ke stojanu s pláštěnkami. Společně ho prohledáváme. Větší opravdu nemají. Co se dá dělat. Malá lepší než žádná.

Vzhůru do mraků a mlhy

Všechno, co nebudu na hoře potřebovat, cpu do igelitky. Igelitku cpu do jediné právě uvolněné zamykací skříňky v nádražní hale. Za necelou hodinu mi jede autobus k nástupu na trasu Subashiri. Třetí nejoblíbenější. Ze čtyř. Nebude na ní tolik lidí jako na Yoshida. Nebude to taková dálka jako Gotemba. A je prý ze všech nejzelenější.

Autobus zastaví ve dvou nebo třech městečkách. A pak kilometry stoupáme po klikatící se silnici hlubokými lesy. Zaléhají mi uši. Mlha a mraky houstnou. Hora pořád není vidět. Silnice je mokrá. Jsou na ní kaluže. Na okénku se sem tam objevují kapky deště.

Po 45 minutách / 30 km vystupuju na konečné na poloprázdném parkovišti u Stanice 5. Pod nohama mi skřípá udusaný sopečný popel a štěrk. Kolem plují cáry mlhy a mraků. Neprší. Zdá se, že ani nepršelo. Snad ani nebude. Je docela chladno. A to jsem teprve v 1 800 mnm. Vrchol je o 2 000 m výš. Bude tam mrznout? Zavazuju boty a vyrážím.

Černým popelem

Stoupám korytem vymletým v černém popelu. Nade mnou se sklánějí pokroucené stromy. Všude mezi nimi koberec elektricky zelené trávy. Cestu ukazují jen přehlédnutelné dřevěné šipky natřené červenou barvou s japonským nápisem 富士山. Tedy, předpokládám. Vím jen, že 山 znamená hora a že tu žádná jiná hora než Fuji není. Navíc ty šipky následují spousty Japonců v goretexu.

Po půl hodině, možná 40 minutách vylezu z lesa. Mraky se na pár okamžiků rozestoupí. Mezi nimi se objeví vrchol hory! A nevypadá to ani vysoko! Ale také to nevypadá jako Fuji. Je to Hōei-zan. Postranní kráter, který se objevil při erupci na přelomu let 1707 a 1708.

Na chvíli se zastavím u boudy Seto-kan. 2 700 m. Na půli cesty mezi šestou a sedmou stanicí. Z parkoviště mi to trvalo hodinu a půl. Stromy už tu nerostou, ale všude kolem se tu zelená tráva a kleč. Skromně malá nízká stavba z tmavého dřeva. Střecha z vlnitého plechu zatížená kameny. U okénka si můžete koupit instantní nudle, vodu nebo lízátko. Před boudou malý plácek s několika řadami plastových sedaček jak z tramvaje. Odpočívají Japonci zachumlaní v péřovkách. Na chvilku se také posadím. Napiju se a jdu dál.

Pak někde v 3 000 metrech, kousek před sedmou stanicí zmizí poslední tráva. Dál už jen ztuhlá černá láva a sopečný popel. Jdu svým tempem. Celkem svižně. Ale žádný běh. Přesto moje časy přesně odpovídají těm v mapě, kterou jsem si vzal ráno na nádraží. I tak jsem snad nejrychlejší na kopci. Nikdo mě ještě nepředběhnul. Zatím to nemůžu vědět, ale zůstane to tak až na vrchol. Já lidí předběhnu nepočítaně. Desítky. Kecám. Stovky.

Zbývá mi poslední úsek od Stanice 8 k boudě Ue-edoya. To je můj dnešní cíl. Podle mapy 20 minut. Už vím, že rychleji tam nebudu. Do západu zbývá ještě pár hodin. Ale jako by už byla noc. Příkrov těžkých mraků halí krajinu do ponurého šera. Mlha s každým krokem houstne. Je vidět sotva na pár metrů dopředu. Cestu mi ukazuje jen bílý provaz natažený mezi ocelovými kolíky. Kopec je čím dál tím prudší. Kyslíku je méně. Sopečný popel a kamení mi kloužou pod nohama.

Vánek, který ráno lehce pofukoval, se změnil v silný čelní protivichr. Opírám se do něj. Každý krok těžší než ten předchozí. Je mi zima. V baťohu mám péřovku, ale říkám si, že už tam skoro jsem. Doopravdy ale nevím, kolik mi ještě zbývá. Raději se nedívám na hodinky.

K večeři bude hamburg!

Je skoro pět hodin, když se v mlze objeví nezřetelné obrysy horské boudy. Můj dnešní cíl. Ještě před minutou jsem měl všeho dost. Teď mám jenom radost. Šoupacími dveřmi vcházím dovnitř. „Ahoj, umíš Japonsky?“ zdraví mě kluk v modré vestě personálu. Snad bych i rozumněl. „Raději ne,“ nemám po neaklimatizovaném výstupu do 3 400 m sílu. „Uvnitř se zouvá,“ dává mi omluvně a zároveň rázně, tak jak to umí jen Japonci, pytel na boty z modrého plátna.

„Tady bude večeře,“ vede mě jídelnou. „V šest hodin, bude curry a hamburg!“ pokračuje radostně. „V osm hodin se zhasne a bude ticho,“ přiděluje mi místo ke spaní v zadní části boudy. Na konci žebříku se zatraceně vysokými stupni. Těsně pod šikmou střechou. V horním patře „palandy“, co zabírá celou velkou místnost. Tenká matrace. Naducaný modrý péřový spacák.

„Bolí tě hlava?“ podívá se na mě zkoumavě. „Ne,“ jenom se mi lehce točí. Ale to znám. To za půl hodiny přejde. „Kdybys zvracel, tak ne do záchodu,“ upozorňuje. Mají tu biologicko-chemickou filtraci. S HCl by si moc nerozuměla. „Jdi prostě ven, nebo do pytlíku,“ podává mi igeliťák. Zvracet se mi nechce. 3 400 m není tak vysoko. A kdyby, tak určitě ne do pytlíku. Všechen odpad si z hory musí každý odnést. Takže bych ten pytlík zítra nesl na vrchol hory a pak až dolů.

K večeři je opravdu curry a hamburg. Hamburg je japonský karbanátek. Od hamburgeru se liší tím, že není v housce. A bývá z mixu hovězího a vepřového. S rýží a japonoskou univerzální hnědou omáčkou. Přesně jako ten, co jsem dostal na plastovém tácku. Ohřátý v mikrovlnce. Asi to není nic moc. Ale v tuhle chvíli je to to nejlepší jídlo na světě.

Přesně v osm zhasnou světla. A všichni spořádaně spí.

Pokračování příště.