Výstup na Fuji: východ slunce v zemi vycházejícího slunce

Nemůžu spát. Na mně vyhrazených 60 cm se nemůžu ani otočit. A vždy mě probudí buď chrápání spáče vpravo nebo převalování toho vlevo. Jsem na Ue-edoya. Horské boudě necelých 400 výškových metrů pod vrcholem Fuji. Mám tak čas poslouchat strašidelné kvílení větru. Zdá se mi, že celou noc zesiluje. Už večer se proti němu téměř nedalo jít. Půjde v tom vůbec vylézt nahoru?

Rozsvítí se světla. Šustění spacáků. Syčení kyslíkových lahví. Sakra, tak vysoko přece nejsme, říkám si. Ale místní mají balený O2 zjevně rádi. Kouknu na hodinky. Něco před druhou ráno. Zatraceně. Brzo. Vstávám taky. Co mi zbývá. Teď už určitě neusnu. „Děsně tam celou noc foukalo. Nevím, jestli vůbec budeme moct vylézt nahoru,“ Převalující říká Chrápajícímu. „Jo?“ zvedne obočí Chrápající. „Nemohl jsem spát, takže jsem celou noc poslouchal vítr,“ vysvětluje Převalující. „To já spal dobře,“ na to Chrápající. Jo. To vím taky.

Melon pan k snídani

Na Fuji se tradičně leze na východ slunce. Chtěl jsem vstávat až pár minut po třetí. Východ je v pět. Nahoru by to mělo trvat hodinu dvacet. A nahoře bude zima. Ale teď, když už jsem vzhůru, se mi nechce jen tak zevlovat tady na boudě. Navíc nevím, jak dlouho mi to bude na vrchol skutečně trvat. Na trase prý bývají sotva postupující fronty. Nehledě na strašidelný vichr, co duje celou noc, se všichni chystají na výstup. Prostě vyrazím taky, rozhoduju se. Na východ počkám na kopci.

Jídelna je plná snídajících. Většina má před sebou rozbalený snídaňový balíček, který dostal včera spolu s večeří. Já si ho neobjednal. Stál skoro 2000 yenů navíc. Raději jsem si včera na nádraží spolu s pláštěnkou pro ninju koupil balený melon pan a buchtu s fazolovým džemem. K snídani budou přinejmenším stejně dobré jako studená rýže. A byly třikrát levnější.

Fronta na knedlíčky

Po snídani beru batoh na záda. Na hlavu čelovku. Vykročím ven do toho pekelného větru…

…a venku je krásně. Vzduch je čerstvý. Vítr pořád fouká, ale spíš měkce než ostře. Trasa Subashiri se tady už spojila s nejpopulárnější Yoshida. Nahoru fakt vede fronta. Postupuje plynule. A zatraceně pomalu. To bude opravdu trvat tři hodiny. Běžet se mi zrovna nechce, ale šnečím tempem se mi jde ještě hůř. Stezka je široká. Ale když chci jít po pevném kameni, musím ve frontě. Krok vedle a kloužu v popelu. I tak ale stoupám rychleji.

Zanedlouho jsem na deváté stanici. Z roszsvíceného okna proudí do tmy oblaka páry. Ve skleněné vitríně se napařují hřejí čerstvé knedlíčky plněné masem. Jsem opravdu téměř na vrcholu nejvyšší hory Japonska? Jdu dál. Najednou přede mnou nikdo není. Celou frontu jsem předběhl. Trochu zvolním. Konečně si jdu svým tempem.

Kafe z automatu

Ve tmě napravo se vynoří potemnělá horská bouda. Nalevo nekonečný prostor, ve kterém za dvě hodiny vyjde slunce. Jsem nahoře. Z parkoviště autobusu celou cestu do kopce. Ani metr klesání. 3700 m. Pár lidí už tu je. I tak si připadám opuštěně. Do temnoty zářící automat s nápoji pocit samoty jen zdůrazňuje. Plechovka 400 yenů. Skoro 100 Kč. Třikrát dražší než normálně. Je tu zima. Něco horkého bych si dal. A na nápojovém automatu na Fuji je něco neodolatelně japonského. Můj oblíbený kukuřičný krém je vyprodaný. Dávám si horkou čokoládu.

Nad prázdnotou na hraně hory je několik řad širokých dřevěných lavic k sezení. Většina je zatím volná. Vybírám místo v první řadě. Mám na sobě tlusté džíny. Dlouhé tlusté ponožky. Tričko s dlouhým rukávem. Fleecovou mikinu. Lehkou péřovku. Na hlavě čepici a přes ní kapucu. Rukavice. Vyndavám spacák a balím se ještě do něj. I tak mě čekají dvě hodiny strašlivé zimy. V Osace bylo skoro zbytečných 40°C. Tady jsou 4°C. Fouká. Pocitově prý -7°C. Závidím těm, co si s sebou vzali zlatou termoizolační fólii.

御来光

Nebe nad obzorem už dávno není temně černé. Všude za mnou jsou lidé. Většinou Japonci. Ale také hodně turistů z Indonésie, Thajska a Taiwanu. Ti začali na Fuji lézt potom, co byla hora zapsána na seznam památek UNESCO. Všichni čekáme na goraikō. „Příchod světla“. Jak se východu slunce pozorovanému z vysoké hory v zemi vycházejícího slunce poeticky říká.

Do východu zbývá možná dvacet minut. Už je světlo. Přede mnou moře mraků. Mezerou pod jejich okrajem vidím celý svah hory. Až k lesům, kde jsem včera začal. Kolem rychle propolouvají cáry oblak a mlhy. Vždy na pár minut zastíní celý výhled. Zdá se mi, že jich je čím dál víc. Bude-li to takhle pokračovat, z východu nic nebude. Ale co. Bude to typicky zenové. Třeba jako můj zimní výlet do Koya-san. Kdy tamní slavná největší kamenná zahrada v Japonsku byla schovaná pod sněhem.

05:06

Slunce vychází nad mořem mraků.

Nádhera.

Radost.