Yangon po letech: teď tu mají KFC

Jdu od Sule Paya úzkou uličkou směrem k tržnici. Naposledy jsem byl v Yangonu před pěti lety. Naštěstí to vypadá, že se toho moc nezměnilo. Ano, mají tu teď bankomaty s nálepkami Visa a Mastercard. Jinak je to to samé rozpadající se koloniální město, které každou minutu pohltí nezastavitelná džungle. Vynořím se kousek od hotelu Central. A z červeného vývěsního štítu se na mě směje Kolonel Sanders.

Kentucky. Fried. Chicken. Mezi místními zjevně neuvěřitelně populární. Dveře se nezastaví. Kdykoliv půjdu okolo, bude tu plno. Nehledě na ceny, které nejsou na barmské poměry zrovna lidové. Tenkrát před lety měli v Yangonu jen TFC. Tokyo Fried Chicken. Také servírovali smažené kuře, ale všechno bylo nějak jinak. Jako by majiteli TFC vyprávěl o KFC někdo, kdo ho znal také jen z doslechu. A takhle to bývalo se vším.

V Yangonu bývalo jen TFC – Tokyo Fried Chicken

Podobných novinek je tu spousta. Hranaté Toyoty ze sedmdesátých let nahradily kulaté z devadesátek. Na Loop Line jezdí nové naleštěné vlaky z Japonska – i když moje Japonka říká, že „takhle starý v Japonsku nepamatuju, ty znám jenom z filmů.“ A když si na něj kupujete jídzdenku, nemusíte ukazovat pas ani vyplňovat formulář. Internet funguje. Nejsou žádné plánované výpadky elektřiny. Vlastně, nejsou žádné výpadky elektřiny.

Tokyo Fried Chicken zavřelo.

Po okružní železnici jezdí nové japonské vlaky – i logem Japonských železnic na vagónech

Vlastně všechny změny jsou k lepšímu. TFC bylo drahý jak KFC a kuře nic moc. Auta strašidelné vraky. V celé zemi ani jeden bankomat a peníze se daly prakticky vyměnit jen v jednom hotelu v Yangonu. Jinde jste riskovali lupičský kurz v nějakém obchodu se zlatem někde na trhu – to pokud se vám vůbec něco vyměnit podařilo. Když zrovna v Yangonu fungoval internet, byl to důvod k oslavě. A když zrovna fungoval dobře, podařilo se vám s trochou štěstí přečíst si maily. Na surfování po webu to nebylo. Internetové kavárny byly sice i v jiných městech, ale tam internet nejel snad nikdy.

Za bambusovou oponou

Chtělo by se říct, že to za moc nestálo. Nic pořádně nefungovalo. Ale mělo to jisté neglobalizované kouzlo. Byli jste za neproniknutelnou bambusovou oponou. Docela z dosahu okolního světa. Čas tu fungoval jinak. Nedávno znamenalo před dvaceti lety. Loga nadnárodních korporací tu byla k vidění jen vzácně. Spíš vůbec. Nebyl důvod někam spěchat. Co se jinde zdálo důležité, tady bylo malicherné. Svět byl najednou zase obrovský a plný tajemství.

Část toho kouzla spolu s KFC a bankomaty a internetem zmizela. Ale bude trvat ještě dlouho, než se ztratí docela. Auta jsou pořád všechna uniformě bílá s volantem na špatné straně. „Nové“ japonské vlaky na Loop Line jsou pořád pomalejší než vážka. I to KFC jako by se snažilo všechny uklidnit. U pokladen panuje typicky barmský chaos. A z oken v prvním patře je skvělý výhled na bránu hinduistického chrámu Sri Kamichi. Modrý čtyřruký Vishnu z ní jen blahosklonně přihlíží na aktivity amerického boha smaženého kuřete.

Vishnu za okny KFC blahosklonně sleduje invazi amerických bohů