The Loop, den první: zatopeným lesem na thajskou pláž v laoských horách
Kolem silnice pádí elektricky zelená rýžová pole. V modrém oparu se vznáší krasové útesy. Vodopády zelených lián padají až k asfaltu. Sem tam vesnice. Dřevěné domky na nohách. Častěji než auta potkávám na silnici volně pobíhající krávy a kozy. Tohle že je hlavní silnice na hranici s Vietnamem?
Ráno jsem vyrazil z Tha Kheek. Mám namířeno do městečka Nakai u přehrady Nam Theun. Zítra přes Lak Xao k jeskyni v Thonglor. Pozítří zpět do Tha Kheek. Pětisetkilometrový okruh přes laoské zapadákovy. Říká se mu prostě The Loop. Neboli Okruh. Půjčil jsem si na něj velkou terénní Hondu. Jestli ale silnice bude vypadat takhle, býval by mi stačil i ten skútr, na kterém se to prý nedá projet. Rovná asfaltka. Ani jeden výmol. Lepší než půlka silnic na českém venkově.
Elektrický Shaolin
Po 90 km první pořádná křižovatka od Tha Khek. Šipka doprava Vietnam 90 km. Já následuju šipku doleva. Nam Theun 15 km. Krasy nechávám za sebou. V oparu na obzoru tuším opravdové hory. Podél silnice stožáry s vedením vysokého napětí. Monstrózní transformační stanice. A pak bílá budova elektrárny se zelenou plechovou střechou. Až na ty elektrické dráty vypadá úplně jako klášter někde vysoko v čínských horách z béčkového kungfu filmu, ne ze skutečné Číny.
Přehrada tu ale chybí. „Tady je jen samotná elektrárna. Vodu bere z rezervoáru několik km dlouhou trubkou,“ vysvětuje mi velmi laoskou angličtinou ospale usměvavá holka s rovnátkama, která se stará o nepatřičně velké a liduprázdné Návštěvnické centrum. „A mohl bych elektrárnu a přehradu navštívit?“ zkouším to. „Kdepak to nejde, přehrada i elektrárna nejsou přístupné…“ odpovídá zmateně. „Ale máme skvělé Návštěvnické centrum,“ rozzáří se a rozmáchne se rukou k stojanům s fotografiemi ze stavby, s plány a mapami. Podle návštěvní knihy jsem tu první člověk za poslední tři dny.
Jezerní les
Od elektrárny stoupá do kopců úzká silnice. Samá zatáčka. Jako bych byl najednou v Severním Thajsku na cestě do Mae Hong Son. Dokonce i patníky tu vypadají stejně. Pak se cesta přehoupne přes kopec a já se ocitnu v podivně vodní krajině. Desítky ostrůvků, mezi nimi z vody trčí suché kmeny mrtvých stromů. Ne obraz zkázy. Spíš něco nádherného z jiného světa.
Silnice vede po přírodním několik desítek metrů širokém mostu-náspu. Voda se po obou stranách semtam schovává za kopci, ale nikdy ne na dlouho. Asfalt se postupně mění v šedivý štěrk a písek. Ve vesničkách na jezeře se ve vodě ráchají děti, skáčou z lávek do vody a plaví se na kládách mezi ostrůvky.
Thajská pláž v laoských horách
Po deseti(?) km dorazím do města. Prašná parkoviště nasáklá olejem plná otřískaných přetížených náklaďáků. Bordelo-motely pro jejich řidiče. Tady se mi zůstat nechce. Možná to ještě není Nakai, kde plánuju přespat, nalhávám si. (Co jinýho by to bylo.) Dojedu k mostu Tha Lang a když nebude nic lepšího, vrátím se, plánuju. Nebo to napálím až do Lak Xao dál na severu.
Asi kilometr před mostem v Tha Lang narazím na pár dřevěných tyrkysových chatiček s verandou nad vodou. Houpací sítě. Restaurace se dvěma stoly. Skoro jako na pláži v Thajsku. Před lety jsem na ostrově Ko Chaang bydlel ve zrovna takové tyrkysové chatičce u laguny. O dost lepší než Nakai.
V restauraci potkávám Ralfa z Holandska. „Kde sis půjčil tu mašinu?“ ukazuje na mojí motorku. „Tu jsem měl mít dneska. Těch padesát kilometrů do Lak Sao je jenom hluboký bláto,“ ukazuje na svou malou stopětadvácu Zhongsen. Asi modrá. Pod nánosem červeného bahna to není moc poznat. „Možná silnice do zítra uschne. Moc bych tomu ale nevěřil. Jsou tam všude hluboký kaluže. Spíš malý rybníky,“ směje se. Začínám si říkat, že ta drahá terénní motorka byl možná dobrý nápad.
Pokračování: The Loop, den druhý: po krk v bahně.