The Loop, den třetí: přehlídka laoských stereotypů

Při pohledu na mapu se může zdát, že Konglor je zbytečná zajížďka. Cesta tu končí. Odtud se dá jen vrátit zpět. Opravdový konec světa. Ještě před pár lety těch 40 km z hlavní silnice trvalo několik hodin džípem. Nebyla tu elektřina. Dnes sem vede úzká ale krásná asfaltka. Lemují ji stořáry s elektrickým vedením. Mají tu internet.

Ohlušující kvákot žab

Silnice a elektřina a internet tu nejsou náhodou. Pár metrů za vesnicí mizí řeka Nam Hin Bun v jedné z nejproslulejších krasových jeskyní Jihovýchodní Asie. Říká se jí prostě jménem vesnice – Konglor. Osm kilometrů dlouhá, dvacet metrů široká, strop místy až sto metrů vysoko, s emeraldovou lagunou na druhé straně.

Popravdě, já sem zajel kvůli tomu venkovskému stereotypu po cestě. Ta úzká silnice vede mezi rýžovými poli, za nimi plují v mlžném oparu krasové útesy. V potocích se rochní vodní buvoli a největší provoz na silnici způsobují obrovské vážky. Když večer zapadne slunce, jediné co uslyšíte, je ohlušující kvákot žab z rýžových polí a cvrkotání cvrčků.

Líně tekoucí Mekong a esence venkova Jihovýchodní Asie

Zpět na hlavní silnici. Dnes už mě žádné bahenní dobrodružství jako včera nečeká. Přejíždím hory Phu Phu Man, spíš takové malé kopečky v cestě. A pak se připojuju na Route 13. Nejfrekventovanější a nejdůležitější dálnici v Laosu. Vede přes celou zemi, z Botenu na čínské hranici na severu až na tu jižní s Kambodžou. Taková silnice třetí třídy, po které sem tam něco projede. Jedu jen něco málo přes stovku. Za tu hodinu do Tha Khek mě nic nepředjede. Předpokládám, že jsem nejrychleji pohybující se objekt v Laosu.

I celkem normální rychlosti jsou v Laosu závratné. V Laosu se totiž vše děje pomalu. Základním měřítkem je rychlost proudu líně tekoucího Mekongu. Rytmus tu udávají sklizně rýže. A i když se od mé první návštěvy před deseti lety leccos změnilo, byly to změny spíše povrchní. Laos zůstává esencí venkova Jihovýchodní Asie. A tak to má být.