Wat Phu Tok: tygři, kobry a závrať
„Wat Phu Tok je strašně daleko,“ vyděsí se Limanee, když si od ní V Nong Khai půjčuju motorku. „To nejde stihnout!“ Pak se trochu uklidní. „Možná budeš muset přespat v Beung Kan a vrátit se až zítra,“ zcela prakticky plánuje. „Kdyby něco, zavolej,“ dá mi ještě vizitku.
Wat Phu Tok je meditační chrám na pískovcovém útesu v v severovýchodním Thajsku. Chtěl jsem se na něj podívat už při svém prvním výletu do Thajska před deseti lety. Jenže Phu Tok sice není nějak daleko, ale odkudkoliv se tam špatně dostává. Což je v pořádku – je to meditační chrám a jeho místo bylo vybráno pro svou vzdálenost od civilizace. A jeho název – Phu Tok – to jen potvrzuje. V místním dialektu znamená Osamocená hora. V okolí je jen pár malých vesnic, kam jezdí jen pár nepravidelných pickupů. Proto jsem si půjčil tu motorku.
Nechávám Nong Khai za sebou a svištím idylickou venkovskou krajinou. Rýžová pole. Aleje dvojkřídláčů kolem silnice. Ve vzduchu grilovaný kuře a kouř dřevěného uhlí. Po dvou hodinách přijíždím na zbytečně obrovské křižovatku. Velká cedule potvrzuje, že jsem v Bueng Kan. Tady někde bych měl asi odbočit. Jenom nevím, jestli už tady.
Daleko od civilizace
Spoléhal jsem, že tu bude směrovka. Není. Na rohu malá policejní stanice. Třeba budou mít mapu, říkám si. Nemají. Chlapík v uniformě se přátelsky usmívá: „Phu Tok? Rovně nebo doprava, to je jedno. Dostaneš se tam tak jak tak.“ Kudy je to kratší? „Kratší je to doprava. Ale rovně je lepší silnice, takže můžeš jet rychleji. Obojí je tak na hodinu,“ vysvětluje mi. Sakra. Jestli je to pravda, tak tam nebudu dřív než ve dvě. Že by Limanee měla pravdu?
Vybírám si doprava. Menší silnice, to bude méně dopravy a zajímavější cesta. Spíš než autům se musím vyhýbat psů spícím uprostřed silnice. Ještě jednou nebo dvakrát se na křižovatkách, kudy snad nikdo nejezdí, ptám na cestu. A pak se najednou v dálce objeví červený útes s čepicí zeleného lesa. Jako by byl přeškrtaný bílými vodorovnými čarami. Jak se blížím, čáry se mění v bíle natřené lávky a schodiště kolem skály.
Sedm stupňů k osvícení
Prkna lávky mi pod nohama skřípou a houpou se. V mezerách mezi nimi vidím o pár desítek metrů níž vlnící se zelenou džungli. Lehce se opírám o zábradlí. Začne se pod mou vahou bortit. Je spíš na ozdobu. V případě nouze mě od pádu do hlubin nezachrání ani náhodou. Ajaan Juen, buddhistický mnich, který Wat Phu Tok v 1968 založil, musel mít zvláštní vztah k výškám (je jen příznačné, že zemřel v 1980 při letecké katastrofě). Ale mám pocit, že mu rozumím. Pomíjivost a volnost. Stoupám výš, až na poslední ochoz pod vrcholkem. Nepočítal jsem patra, ale tohle by mělo být šesté.
Jdu kolem, až narazím na schody, které vedou ještě výš. Na plochý vrcholek útesu. Sedm pater, sedm stupňů na cestě k osvícení. Poslední stupeň je tak symbolizován temnou džunglí plnou hadů na vrcholku hory. I to zapadá do plánu zakladatele. Ještě nedávno byly lesy kolem chrámu plné tygrů a jiné nebezpečné zvěře. Ajaan Juen měl za to, že meditace na nebezpečných místech posiluje všímavost (mindfulness) a pomáhá překonat strach.
Sestupuju ze skály dolů. Je pozdní odpoledne. Čeká mě téměř 200 km zpátky. Když to půjde dobře, budu v Nong Khai jen taktak se setměním. Limanee měla pravdu. Měl jsem si to naplánovat jako dvoudenní výlet. Ale znáte to. To je tak, když plánujete na poslední chvíli a k tomu se nepodíváte pořádně do mapy ;)
